Catalina pece

Ehm, až se stydím, jak dlouho uběhlo od posledního příspěvku. Nazvěme to tvůrčí krizí, já si půjdu stoupnout na pár hodin do rohu hanby a už se k tomu nebudeme vracet :) Pro změnu teď přejdu k mučení všech, co to právě teď čtou. Jahůdky! Ne, ještě mi (úplně) nehráblo, ale jednoduše tenhle dort jsem plánovala zveřejnit už tak dva měsíce zpátky a vždycky do toho něco vlezlo, takže teď budeme muset všichni čekat nějakých deset měsíců, než se na trh dostanou ty pravé čerstvé jahody a já si aspoň prohloubím podzimní depku, protože jahody mám fakt ráda a v tomhle dortu byly safra dobrý :D

Fraisier byl výzvou odvážných pekařů někdy minulý rok, kdy jsem ho nestihla, ale když letos mamka donesla domů z farmy asi třináct (čtete dobře) - 13 - kilo jahod, bylo jasný, co jim provedu. Fraisier je jahodový dort původem z Francie. Česky by se mu mohlo říkat jahoďák... no, fraisier přece jen zní tak nějak lépe a vznešeněji, takže zůstanu u tohoto označení. Francouzská wikipedie mi teda moc nepomohla co se týče nějakých přesnějších informací (kromě toho, že je z jahod - to by každý neřekl). Zkusím to teda střelit trochu od boku. Je to dort tvořený dvěma pláty piškotového těsta, mezi nimiž je creme mousseline (aneb o máslo obohacený creme patissiere). Kolem dokola ho zdobí jahody, povrch dortu je potažený marcipánem a to je tak vše k základnímu popisu.

Když jsem začala vyhledávat recepty a obrázky k tomuhle dortíku, zadala jsem do Googlu heslo frasier. Celkem mě vyděsilo, že na mě všude vyskakoval ten vtipný chlápek z americkýho sitcomu. Trvalo to asi pět minut, než mi cvaklo, že se to nepíše frasier ale fraisier. Jaké mocné měkké i. Takže ne, Francouzi nepečou dort jako poctu americkým komikům, ale pečou z jahod, protože fraise je po přeložení jahoda. Právě jsem určitě odhalila jednu ze záhad lidstva (anebo se přiznala, že mi to občas zas tak nepálí, jo, to spíš). Můžu se oficiálně přidat k Bořičům mýtů.

Piškotové těsto se dá buď rovnou nalít do formy, upéct a pak prokrojit, nebo ho můžete rozetřít na dvě placky, každou upéct, vykrojit z ní kruh a pak teprve nacpat do formy. Já osobně jsem si vybrala tu druhou možnost, protože tak jsou pláty korpusu pěkně tenké a vypadá to - podle mě - lépe. Jinak příprava je rychlovka jak prvním, tak druhým způsobem, takže záleží čistě na vás. Odkrojků se nebojte, dlouho nevydrží (protože i samotný korpus je moc dobrý). Na ingredience je taky celkem dost nenáročné. Potřebujete jen vejce, mouku a cukr. Nejčastěji se používá stejné množství mouky a cukru a odpovídající množství vajec. Postup se také většinou neliší, každopádně mně se podařilo přeskočit krok, ve kterém se vejce šlehají nad párou, ale žádná katastrofa se nekonala. Prostě jsem vzala žloutky s cukrem a trápila svůj mixér asi 10 minut, než z toho byla pořádná světlá pěna. Po přidání mouky jsem teda vmíchala ještě sníh, aby to bylo pěkně nadýchaný, a bylo to. Jestli mě totiž něco fakt nebaví, je to šlehání čehokoliv nad párou. Až budu mít doma barovou stoličku, tak tomu dám šanci, do té doby by mi umřely nožičky.

Krém je opět relativně jednoduchý, základ tvoří cukrářský krém alias creme patissiere, ke kterému se po vychlazení přišlehá máslo, a rázem je z něj creme mousseline. Mousseline je česky šifon, ale výraz šifonový krém jsem teda zatím neslyšela, takže zůstanu u původního pojmenování (i když by to celkem odpovídalo, je fakt jemný).

Problém trochu nastal, když jsem uviděla objem formy (použila jsem průměr 26 cm), který musím krémem vyplnit, abych zakryla jahody. Toho množství je totiž třeba fáááákt hodně. Asi ještě víc, než co je v receptu. Jenže to by zase nebylo úplně ono. Hodně krému je jedna věc, mega moc krému je věc druhá. Takže jsem vzala asi půl kila jahod, nakrájela je a jak jsem krém mazala v postupných vrstvách na korpus, prokládala jsem to kousky jahod a nakonec to vyšlo přesně akorát.

Horor hodný zfilmování Alfredem Hitchcockem (nebo možná Varholem, takový dvacetihodinový snímek o potahování dortu by byl dostatečně mučivý) pro mě bylo potahování povrchu marcipánem. Dokážu si hrát s tvarováním marcipánu do mrkviček a sněhuláků, ale jak ho mám vyválet a vyříznout z něj přesný kruh a ještě ho položit na vrch dortu tak, aby nikde nic nepřebývalo nebo nechybělo, je se mnou ámen. Tak nějak tuším, že nejdřív by se měl povrch uhladit a potřít krémem, jenže to by mi musel nějaký zbýt (respektive by mě to muselo napadnout dřív, než jsem si ten odložený zbytek v návalu žravosti snědla, holt otesánek). Nakonec jsem povrch korpusu potřela jahodovým džemem a pak na to prskla ten marcipánový přetenký plát. No, prskla, to zní sice tvrďácky, ale pravdou je, že jsem to na to pokládala, jak kdybych se plížila kolem spících krokodýlů. Tolik k mé imagi drsné holky.

Ještě se krátce vrátím k těm jahodám. Nejlepší jsou samozřejmě ty čerstvé a domácí nebo někde z české farmy. Problém konkrétně u našich jahod ze zahrádky je, že každá je úplně jiná a celkově jsou všechny dost malý. Ty, co mamka koupila na farmě, byly sice taky různých tvarů, ale když jich máte doma třináct kilo, to by bylo něco, aby se jich dvacet stejných nenašlo :D V tomhle jsou tvarově většinou ideální ty z obchodu, tam si je genetičtí inženýři vyšlechtí jednu jak druhou (ok, teď trošku přeháním), ale zase strádají chuťově. Jako kompromis bych volila po obvodu tvarově dokonalé leč chuťově neuspokojivé jahody a do krému pak tvarově neuspokojivé leč chuťově dokonalé. Anebo zkusit farmářský trhy, určitě existují jahody dokonalé ve všech směrech :) Mimochodem, s těma supermarketovýma se do fraisiera můžete pustit už v lednu!

Ingredience:
několik stejně velkých jahod
Těsto:
150g hladká mouka
150g cukr písek
6 žloutků
6 bílků

Crème mousseline:
500ml plnotučné mléko
50g kukuřičný škrob
140g cukr moučka
2 velká vejce
4 velké žloutky
250g máslo
2 vanilkové lusky
cca 500g jahod, nakrájené
Ozdobení:
jahodový džem
150g marcipán
červené potravinářské barvivo
cca 10 jahod

Postup:
Těsto: Žloutky s cukrem vyšleháme do světlé pěny a dvojnásobného objemu. Opatrně vmícháme mouku. Z bílků ušleháme tuhý sníh a jemně ho stěrkou vmícháme do těsta. Dva plechy vyložíme pečícím papírem a na každý natřeme polovinu těsta do tvaru kruhu (velikost dle průměru vaší dortové formy). Pečeme v předehřáté troubě na 180C asi 10 až 15 minut. Necháme chvíli vystydnout, pak obě placky sejmeme z papíru.
Crème mousseline: Z 500 ml mléka odlijeme trochu do mísy a rozmícháme v ní škrob. Pak do ní zašleháme nejdřív celá vejce a pak žloutky. Zbylé mléko dáme do hrnce, přidáme cukr, dřeň z vanilky i samotné vanilkové lusky. Tuto směs přivedeme k varu a pak z ní trochu odlijeme do mísy s vaječnou směsí. Tu stále šleháme, aby se nám vejce teplem nezdrcla. Zbylou horkou mléčnou směs dáme opět na hořák a nalijeme do ní tenkým pramínkem teplou vaječnou směs, přitom stále šleháme. Nepřestáváme šlehat!! a přivedeme k varu. Krém začne houstnout. Vaříme asi minutu, pak odstavíme z plotny, stále šleháme. Přidáme 50 g másla, odstraníme vanilkové lusky a krém nalijeme do mísy, okamžitě přímo na něj přitiskneme potravinářskou fólii (aby nevznikl škraloup) a necháme vychladnout na pokojovou teplotu (ideálně ještě na chvíli v ledničce). Zbylé máslo vyšleháme do světlé barvy a po lžících přidáváme vychladlý krém - obojí musí mít stejnou teplotu, jinak se krém může srazit -, až ho spotřebujeme všechen.
Sestavení: Z dortové formy použijeme pouze prstenec, dno potřebovat nebudeme. Vnitřní stěnu prstence obalíme potravinářskou fólií (aby se krém ani jahody nelepily). Prstenec postavíme na podnos, na kterém chceme dort servírovat. Stejně velké jahody podélně překrojíme napůl. Řeznou stranou je přiložíme k vnitřnímu okraji prstence a celý ho tak olemujeme (viz foto).

Vezmeme jednu placku těsta a seřízneme ji do kruhu o něco menšího, než je dortová forma. Placku pak natlačíme do prstence tak, že jahody hezky přitiskne ke stěnám. Placku poklademe nakrájenými jahodami, potřeme vrstvou krému, opět posypeme jahodami, opět krém atd. Končíme krémem. Dáváme pozor, abychom krém dobře rozetřeli hlavně mezi půlky jahod u stěny formy. Druhou placku těsta seřízneme do kruhu o velikosti dortové formy tak, aby kompletně zakryla celý povrch dortu. Povrch vrchní placky potřeme džemem, aby se zakryly případné nerovnosti. Marcipán obarvíme a vyválíme na tenký plát o velikosti dortové formy. Opatrně ho přeneseme na povrch dortu a uhladíme. Dle fantazie ozdobíme. Chladíme několik hodin, ideálně přes noc. Pak rozbalíme fólii na vnější straně prstence (aby zůstala na dortu přilepená, zatímco budeme prstenec sundávat). Sejmeme prstenec a pak opatrně odlepíme fólii z dortu. Můžeme servírovat.

Ideální je použít speciální dortový kruh, který nemá žádné záhyby (ani dno), v podstatě je to holý prstenec, který se nemusí obalovat fólií a jednoduše se z dortu sejme.
Správně by se měl korpus ještě pokapat sirupem, ale vzhledem k tomu džemu a jahodám na dně jsem ho vynechala (jinak se připravuje z vody, cukru a trochy alkoholu).
Pokud vám zbude krém, potřete jím povrch korpusu (i když už je natřený džemem) - marcipán tak neprosákne tak rychle.

Závěr:
Příprava fraisieru není exaktní věda - receptů je asi milion a ne každý je úplně stejný, i když se vyskytují jisté typy. Tak či tak, tenhle konkrétní mi fakt chutnal a byla jsem příjemně překvapená celkovým vzhledem. Myslím, že na něj perfektně sedí ta lidová fráze, že za málo peněz je to hodně muziky. Respektive že za málo práce dostane člověk něco, co vypadá poměrně slušně :) Zkrátka jsem z toho jahodovýho lemu celá nadšená. A taky jsem ráda, že se mi jakž takž podařil ten marcipán. Ono to pod těma jahodama nejde vidět, ale byly v něm dírky (příště si musím pořádně ostříhat nehty). Ale teď k samotné chuti. O cukrářském krému tu básním snad v každém druhém příspěvku, takže o tom už dost :D Těsto bylo vláčné, akorát sladké a hezky měkké. Ve spojení s tím vším je to dobře vyvážené, ty jahody v krému považuju za velké plus, jinak by to i na mě bylo asi moc krémové. Tak a teď se pojďme hromadně modlit za brzký příchod léta a jahod :)

Přemýšlela jsem, s jakým receptem přijít po takové dlouhé pauze. Spíš bych to měla nazvat hodně dlouhou klinickou smrtí. Jak plynuly dny od posledního receptu, pořád jsem si říkala, že další den už to konečně přidám, a vždycky se našlo něco, co mi do toho vlezlo, případně jsem byla trochu líná cokoliv dělat. Neustále jsem čekala, až budu mít víc volna, skončí škola a pořád jsem to přesouvala na zítra. Sem se skvěle hodí jedna vtipná definice zítřka – mystická země, ve které se hromadí 99 % veškeré lidské produktivity, motivace a výkonnosti. Každopádně (a už použitím tohohle šílenýho slova to dostává punc vážnosti :D) odteď hodlám Catalinu znovu udržovat při životě a ne na přístrojích. Vybrala jsem nakonec recept, který jsem chtěla zveřejnit už tak tři roky, nakonec se částečně objevil v Instinktu, ale ne v té dokonalé formě. Je to recept na cupcaky, které osobně považuju za ty nejlepší, co jsem kdy udělala, tak šup na ně :)

Nechci tu nějak zdlouhavě rozebírat další důvody, proč jsem přestala na takovou dobu. Jedním z nich teda byl čas, další možná někdy příště. Momentálně teď trávím už pátý týden na stáži na Ukrajině, kde mám času ještě míň, ale už jsem měla strašnou chuť se vrátit, takže tady jsem a neplánuju znovu odejít :) Akorát na další příspěvek si budete muset počkat nějakých 10 dní, než se vrátím domů, protože tady bohužel ke sporáku přístup nemám. Možná pak udělám příspěvek o všem, co jsem tu zatím ochutnala, jím jak protrhlá, takže by bylo o čem :D Zatím jen řeknu, že ukrajinská kuchyně je opravdu hodně mastná, že i ta naše je oproti ní celkem dietka, ale chutná je, to jí upřít rozhodně nemůžu. Ale o tom zas někdy příště.

Většina receptů na cupcaky je přizpůsobená především jejich vzhledu, což vede k suššímu těstu, které ale zase nevyskočí tolik, takže je snazší je zdobit krémem. Já preferuju vlhčí těsto a tyhle jsou přesně tím pravým. Vlastně jsem se k nim probojovala při snaze udělat fakt výborný čokoládový muffiny. Ty se úplně nevyvedly, tam pořád hledám, ale po několika úpravách z toho vznikly cupcaky, co nejsou suché a zase tolik nevyskočí, takže se dobře zdobí. Win-win situace (teď budu strašně machrovat s ekonomickými výrazy :D).

Tuto fotku mi poskytla Štěpánka od svého svatebního fotografa.

Původně jsem se teda dopracovala k těm kakaovým, ale potom jsem přijala nabídku napéct na svatbu Štěpánce a jejímu (teď už manželovi) nastávajícímu, což je shodou náhod bratr Pavly z Drobečků :) A tak jsem ještě vyrobila světlou variantu na přání nevěsty. Teď to zní, jak kdybych si tahala recepty z rukávu jeden za druhým, to zase ne. Mezi kakaovým a vanilkovým těstem je v podstatě minimální rozdíl – ve vanilkových jsem odebrala kakao a přidala trochu mouky a víc vanilky. Fotky vznikaly hodně vtipným způsobem asi během pěti minut, kdy jsem je naskládala do krabic k převozu a příjezdem Štěpánčiny maminky, takže jsem moc vděčná za fotky, co mi poskytla samotná Štěpánka od jejich fotografa. Poslední fotka rozkrojeného dortíku je focená ještě jindy, kdy jsem je dělala poprvé úplně a použila jsem nižší košíčky.

Tuto fotku mi poskytla Štěpánka od svého svatebního fotografa.

Osobně mi víc chutnají ty kakaové, protože ty doplňuju vevnitř slazeným kondenzovaným mlékem, i když dulce de leche je taky super volba. Do vanilkových jsem dala rybízovou zavařeninu, protože je lehce kyselá a tento vanilkový krém je zase sladší než ten čokoládový. Recept na čokoládový krém s mascarpone jsem už použila na velikonočního beránka. Je to asi můj neoblíbenější čokoládový krém, protože vyžaduje minimální úsilí a chutná prostě božsky. To stejný vlastně můžu říct i o vanilkovém – ten používám taky hodně často. Většinou do něj přímo přidávám vanilkovou dřeň, ale tady jsem chtěla, aby vzhledově vypadaly „čistě“, takže jsem použila vanilkový extrakt. Původní plán teda byl udělat čokoládový krém na oba druhy cupcaků – do vanilkového dát bílou čokoládu místo hořké. Bohužel jsem to úplně nedomyslela a do vanilkového by bylo potřeba dát cca poloviční množství čokolády, protože bílá čokoláda netuhne tak dobře jako její tmavší kámošky (což jsem taky mohla už vědět, ale občas mám asi zatmění a myšlení lehce selže), takže jsem s hrůzou zjistila, že po vytažení z ledničky se mi krém začne pěkně tavit už po nějakých 10 minutách. Vzhledem k tomu, že měly cestovat až do Brna a navíc autem po té naší D1, byl čas na záložní plán hned po překonání infarktu :D Přistoupila jsem tedy k vanilkovému krému, který jinak dělám dost často (třeba zde na brusinková kolečka, i když lehce upravený právě kvůli zrníčkům vanilky) a hlavně vím, že ten tu cestu fakt přežije v top stavu. Nezklamal ani jeden, naštěstí, jinak bych si to fakt šla hodit, a na svatbu dorazily všechny v pořádku.

Co se týče zdobení, na kakaové jsem se pokusila vyrobit marcipánové růže, na vanilkové jsem pak do marcipánu přidala kakao, aby barvy hezky kontrastovaly s krémem a vůbec celým cupcakem. Tvořila jsem je asi tak, že jsem si vyválela mini obdélníček, který jsem pak srolovala a lehce pozohýbala, aby to vypadalo jako kytka. Ne že by se mi dařilo hned od začátku :D Ty bílé perly jsou tehdejší novinkou od Dr. Oetkera, tenkrát ještě neměly perly ve zlaté barvě, tak jsem použila malé zlaté kuličky. Ty velké, co se běžně prodávají v cukrářských potřebách, mi nechutnají, protože to strašně křupe, až mám pocit, že pak budu potřebovat protézu. Naopak tyhle bílé jsou z něčeho, co připomíná cereální kuličky, takže v lednici ještě víc změknou, jak nasáknou vlhkost, a pak se v puse spíš rozpouští, žádný umělý zuby nehrozí.

Na ty svatební jsem si pořídila speciálně vyšší košíčky, protože to podle mě v nich vypadá elegantněji, hlavně se kompletně zakryje těsto a z košíčku kouká jenom krém, což se mi osobně strašně líbí :) Pořídila jsem je v M&S, naneštěstí to bylo poprvé a naposledy, co jsem je v brněnské pobočce viděla, od té doby marně pátrám (kdybyste někdo věděl, dejte vědět :D). A teď už tradičně k receptu.

Ingredience:
Zdobení:
cca 150g marcipán
cca 1 lžíce kakao
barevné perly či kuličky
Kakakové cupcaky:
250g hladká mouka
220g cukr písek
55g kvalitní kakao (20 % tuku)
2 lžičky kypřící prášek
½ lžičky sůl
280g bílý jogurt (cca 3 % tuku)
2 vejce
2 lžičky vanilkový extrakt
120g hodně změklé máslo
cca 200g slazené kondenzované mléko
Čokoládový krém:
180ml smetana ke šlehání
strouhaná kůra z jednoho citronu
130g hořká čokoláda (alespoň 50 % kakaa)
190g mascarpone
špetka muškátového oříšku
30ml vaječný likér (či jiný)
Vanilkové cupcaky:
305g hladká mouka
220g cukr písek
2 lžičky kypřící prášek
½ lžičky sůl
280g bílý jogurt (cca 3 % tuku)

2 vejce
3 lžičky vanilkový extrakt
120g hodně změklé máslo
cca 200g rybízová zavařenina
Vanilkový krém:
300ml plnotučné mléko
30g kukuřičný škrob
2 lžičky vanilkový extrakt
150g vanilkový cukr moučka
185g změklé máslo

Postup:
Cupcaky: Postup pro oba druhy je téměř stejný. Mouku, cukr, prosáté kakao (v případě kakaových cupcaků), kypřící prášek a sůl smícháme. V jiné míse smícháme jogurt, vejce a vanilku. Jogurtovou směs nalijeme do mouky a přidáme pokrájené máslo. Promícháme vařečkou dohladka, až v těstě nejsou hrudky. Těstem naplníme košíčky trochu výš jak do tří čtvrtin. Pečeme v předehřáté troubě na 180C asi 10 minut, pak teplotu snížíme na 160C a pečeme dalších cca 5 minut. Necháme zcela vystydnout. Každému dortíku seřízneme špičku a trochu ho vydlabeme. Díru naplníme u kakaových slazeným kondenzovaným mlékem a u vanilkových rybízovou zavařeninou (cca 2 lžičky na každý) a opět zakryjeme vydlabaným těstem. Ozdobíme krémem (případně ještě marcipánem/perličkami).
Čokoládový krém:POSTUP TADY.
Vanilkový krém: Z 300 ml mléka odlijeme asi 1/3 do hrnku. Do mléka v hrnku přisypeme kukuřičný škrob a důkladně rozmícháme. Zbylé mléko nalijeme do kastrolu a přivedeme k varu. Mléko v hrnku přilijeme do kastrolu a znovu přivedeme k varu. Vaříme asi 2 minuty. Odstavíme z plotny, přilijeme vanilkový extrakt a za stálého míchání necháme vychladnout. Změklé máslo vyšleháme s cukrem do světlé pěny a po lžících zašleháme vychladlý pudink. Hotovým krémem naplníme zdobící sáček s ozdobnou špičkou a můžeme zdobit.

V receptu na krém u beránka (kde je postup) používám místo citronové kůry pomerančovou, v podstatě záleží na vás, jakou preferujete.
Pokud máme vysoké košíčky, plníme je do tří čtvrtin také, aby okraje hezky přesahovaly.

Závěr:

Jak jsem už zmínila v úvodu, tohle jsou moje nejpovedenější cupcaky, v kombinaci s čokoládovým krémem bych jich snědla klidně tunu (a pak tu tunu taky vážila a pro jistotu ještě o jednu víc jako poučení pro příště :D). Vydrží vláčné zhruba tři dny, díky kondenzovanému mléku jsou skutečně vlhké, vanilkové jsou nejlepší první dva dny, pak už jsou trochu sušší, protože v nich je zavařenina, která se tolik nerozteče do těsta. Čokoládový krém je fakt výborný, není moc sladký díky hořké čokoládě a zároveň není hořký, prostě skvěle vyvážený a krásně jemný. Vanilkový krém je tradiční máslový, ale odlehčený pudinkem, s vanilkovou vůní i chutí, má dokonale jemnou konzistenci a skutečně vydrží i v teplém počasí relativně dlouho tuhý. Je teda o něco sladší, ale právě v kombinaci s rybízovou zavařeninou se to vyrovnává. Jak o tom píšu, hned bych si dala :D Ale budu si muset počkat ještě pár dnů, než se vrátím domů a shodím ta ukrajinská kila :D

Zítra se vracím z Ukrajiny domů po skoro šesti týdnech plných hodně šizeného spánku, takže dneska jsem se rozhodla ještě počkat s povídáním o místním jídle a místo toho využít právě vrcholící meruňkové sezóny. Do Brna dorazím někdy ve čtyři ráno a pak tak týden prospím :D Čili o Ukrajině až příště, ale už vážně, slibuju! Ale zpátky k meruňkám. Možná si někteří vzpomenete na online časopis Bohemia Living, kam jsem pravidelně přispívala s recepty, než bylo jeho vydávání bohužel ukončeno. Jedním z receptů, který jsem pro časopis připravila, byl meruňkový krambl. A ten tu na blogu rozhodně nesmí chybět, protože to je snad můj nejoblíbenější dezert z meruněk a vždycky ho udělám tunu a jedna porce mi naprosto nikdy nestačí. Takže jdeme na něj :)

Teď budu mluvit čistě za sebe, ale už jako děcko jsem z každé buchty nebo koláče ojídala drobenku. A to přímo pěkně z celýho plechu, takže mamka byla vždycky velice nadšená, že její výtvor se proměnil z labutě v ošklivý káče a ani neměl pořádně čas vychladnout. Když jsem pak kdysi pročítala recepty na nějaké stránce, narazila jsem na krambl. A znělo to jako můj dezert snů! Jen ovoce a drobenka. Spousta drobenky a jenom pro mě! Promiň těsto, ale v tomhle souboji prostě fakt nemáš šanci vyhrát ani s úplatkem :D Krambl – v anglickém originále crumble (čte se stejně jako český přepis) – je v podstatě relativně obyčejný dezert, kde spodní vrstvu tvoří ovoce a vrchní vrstvu drobenka. Tohle se pak strčí do trouby, ta udělá svoje čáry máry a z něčeho tak obyčejně znějícího je něco naprosto vynikajícího.

Trochu podrobněji o kramblu píšou na Wikipedii (zlatá studnice vědomostí všech studentů :D). Pochází z Británie a tradičně se používají jablka, švestky, broskve a dokonce angrešt. Do zapékací misky se dá ovoce a zasype se drobenkou, nejčastěji z mouky, cukru a másla. Údajně se krambl ujal během druhé světové války, kdy bylo levnější místo těsta jako základ použít jen drobenku navrch a navíc byl v té době přídělový systém, takže péct si jen tak moc nešlo. Dneska můžete najít recept na krambl asi téměř s jakýmkoliv ovocem, často se drobenka různě ozvláštňuje třeba ovesnými vločkami, mletými ořechy a podobně.

My máme kousek od domu pronajatou zahradu, o které už asi šest let každý rok všem říkáme, že ji pustíme. Divím se, že nám to ještě někdo věří - já už ne, ta s náma bude už pořád. Sice na ni nikdo doma nemá čas, ale dokud tam porostou na stromech meruňky (a naši z nich budou dělat pálenku :D), tak nám na krku zůstane. A protože těch meruněk je každý rok šíleně moc, snažím se vymyslet něco lepšího než jen těsto, šup do toho meruňky, drobenka a hotovo. Ne že by to nebylo dobrý, ale zase to chce změnu, nerada jím ten stejný dezert pořád dokola. Napadlo mě právě zkusit krambl, protože (jak už jsem psala v úvodu) samotná drobenka je něco, po čem se můžu utlouct. Jednou už jsem zkoušela upéct samotnou drobenku, ale to mi bylo tak 12 a úplně mi nedošlo, že když celou tu směs hodím na plech, bude z toho zase jen suchý těsto. A ještě se mi podařilo ji spálit, protože o pečícím papíru nebo vymazání plechu jsem slyšela asi jen v pohádkách. Promiň mami, že si to musela čistit :D Takže tentokrát jsem byla poučená. A dokonce si po sobě umím umýt sama :D

Do drobenky jsem použila kromě mouky, cukru a másla ještě skořici a ovesné vločky. Vločky jsem použila celé, nikoliv jemné, aby drobenka hezky křupala (i když zase ne moc, šťáva z meruněk to jistí), a použila jsem i třtinový cukr, aby to celé chutnalo trochu karamelově. Mimochodem, vanilka rozmíchaná mezi meruňkami je fakt neskutečná. Když jsem to vytáhla z trouby, málem jsem si dobrovolně nechala uvařit jazyk, jak se mi nechtělo čekat, až to vystydne. V drobence je ještě ta skořice, až bude přemíra jablek, nejspíš to na ně aplikuju taky, i když ta mírná kyselost meruněk mi tam asi bude chybět.

Ono to možná nejde poznat z textu, ale já u toho psaní strašně trpím. Sedím tu v jídelně uprostřed ničeho, teda Zakarpatské Ukrajiny, kolem jen hory a uprostřed hotel, kde se realizuje celá tahle moje akce (schválně jsem tajemná, schovávám si to všechno na příště) a musím koukat na fotky s jídlem, psát o másle a třtinovém cukru, meruňkách zapečených s tím vším a vážně mám hlad, chuť a touhu sníst cokoliv, co najdu :D Ideálně něco domácího s máslem a cukrem. Obojí bohužel nedostupné, stejně jako trouba a všichni ostatní kuchyňští pomocníci. Příště to všechno vysvětlím, to už budu psát spokojeně z domu s napečenýma dobrotama :D A teď konečně k tomu kramblu, ať si můžete dát za mě - aspoň třikrát prosím!

Ingredience:
900 g meruňky, bez pecek
70 g třtinový cukr
1 vanilkový lusk
50 g sekané mandle na posypání
máslo na vymazání

Drobenka:
100 g hladká mouka
100 g celé ovesné vločky
100 g třtinový cukr
100 g (vanilkový) cukr moučka
1 lžička mletá skořice
špetka soli
135 g studené máslo

Postup:
Meruňky nakrájíme na malé kostky (přibližně o velikosti 2 x 2 cm) a opatrně je smícháme s cukrem. Vanilkový lusk vydlabeme a dřeň přidáme k meruňkám. Zapékací misky vymažeme máslem a rozdělíme do nich oslazené meruňky včetně šťávy. Zakryjeme drobenkou a nakonec posypeme sekanými mandlemi. Pečeme v předehřáté troubě na 180C asi 10 minut, pak teplotu snížíme na 160C a dopékáme ještě 5 až 10 minut (podle velikosti zapékacích misek). Vyjmeme z trouby a necháme krátce vychladnout, poté servírujeme.
Drobenka: Mouku, vločky, oba cukry, skořici a sůl dobře promícháme. Máslo nakrájíme na malé kostičky a přidáme ho do sypké směsi. Konečky prstů rychle vypracujeme drobenku.

Závěr:
Začíná to být hloupý, že to tu budu omílat pořád dokola, ale jinak to nejde. Tohle je prostě dezert, kterého bych snědla kila. Já sice u všeho píšu, že bych toho snědla kila, ale tady fakt ty kila sním :D Jedna miska nestačí, dvě většinou taky ne, ještě musím jít ujídat z dalších. Ta vůně je strašně okouzlující, že jsem si ten jazyk zatím spálila doopravdy pokaždé, protože se mi nechtělo čekat. Sice v USA k tomu ještě přihodí zmrzlinu nebo něco na ten způsob, ale já si tu plně vystačím jen s tímhle teplým zázrakem. I když vychladne nebo vydrží do druhého dne, ohřeju si ho znovu, aby to bylo to pravé ořechové a užívám si ho i ve vedru. Na snídani je super, po obědě, kdykoliv :D Kombinace meruněk, které jsou trochu kyselé, a sladké, tak akorát křupavé drobenky je vážně boží. A ještě ta příprava je tak rychlá, vůbec se to zdá jako celkem obyčejný dezert, ale není! Vřele doporučuju, dokonce i taťka si chodil pro další, a to prvotní reakce byla, pche, nějaký müsli :D

Nahoře: Opera ve Lvově; dole: Hlavní nádraží ve Lvově

Doma jsem už přesně 7 a půl dne, ale zatím si to tady neužívám přesně tak, jak bych chtěla, protože se mi podařilo hned v neděli onemocnět. A když už, tak už rovnou pořádně, aby to nebyla nuda. Na druhou stranu mi to dalo dost času na napsání příspěvku. Tentokrát ten úvod nebudu protahovat, mám toho ve zbytku ke sdělení nějak moc :D

Na začátku chci všechny varovat, že fotky z Ukrajiny pořízené mnou stojí pěkně za houby :D Protože já fotím hezky za chůze, abych šetřila čas, většinou vlastně vůbec nevím, co fotím, ale hlavně že se mi to líbí. A co se týče fotek jídla, no, to je ještě větší katastrofa, protože se stydím mezi lidma u jídla vytáhnout foťák a začít si to tam aranžovat (to je na mě moc hipster), zatímco ostatní na mě čekají se svým jídlem, takže nenápadně vezmu tablet nebo mobil a udělám jednu fotku a doufám, že na ní půjde poznat aspoň obrysy :D Na druhou stranu, máme teď doma nový foťák a přijde mi, že to fotí fakt za mě, takže úroveň fotek v příštích receptech by měla být vyšší, přece jen přechod z kompaktu na zrcadlovku by se měl projevit, i kdyby to fotil pes :D

Ale teď už vážně k té Ukrajině. Jela jsem tam na dobrovolnickou stáž na 6 týdnů, čili od půlky června do konce července a učila jsem v jazykovce děti angličtinu. Ne že bych byla tak namakaná, ale ty základy ovládám, takže se to dalo zvládnout. Všechno se odehrávalo v hotelu zhruba hodinu cesty od Užhorodu, což je asi 10 minut od hranic se Slovenskem, v podstatě jsem byla skoro doma. Cesta tam z Brna trvala asi 10 hodin, se zásekem na hranicích 11. Mimochodem, na Ukrajině je o hodinu víc než tady, takže jsem se musela vyrovnat s časovým posunem! A splést si kvůli tomu čas příjezdu a nechat na sebe čekat ředitele jazykovky o hodinu déle. No prostě celá já. Při odjezdu jsem si to samozřejmě taky převedla špatně, a tak jsem místo dvou hodin čekala čtyři na stanici v Užhorodě. Ale jinak na té ekonomce fakt válím :D Vzhledem k poloze hotelu jsem se do města podívala jen pětkrát - 3x do Užhorodu a 2x do Lvova (tam se jelo krásných 7 hodin). Jen rychle řeknu, že Lvov je naprosto nádherný město s krásnými budovami, super restauracemi a příští rok tam jedu na dovolenou, přiberu asi 10 kilo, ale za to jídlo to stojí :D

Kostely ve Lvově

Hotel byl teda uprostřed hor, nejbližší město byl Užhorod, nejbližší vesnice Sil. V té byly celkem tři obchody. Vesnice na Ukrajině jsou opravdu hodně chudé, snad každá domácnost tam má krávy, kozy a jiná hospodářská zvířata a celá silnice je tím poznamenaná. Silnice mimo města vypadají opravdu hodně špatně, v porovnání s nima bychom měli být rádi, že ty naše vypadají tak, jak vypadají. Ale řidiči se toho nebojí, předjíždí se zleva zprava, rychlost mezi ničím a vesnicí se nemění, pěší lid též není důvod ke zpomalení. Ovšem zpátky k obchodům ve vesnici. Ani v jednom nebyla čerstvá zelenina či ovoce, banány tam zrály týden, přísahám, že tak černý jsem v životě neviděla, ale jinak měly dobrou zásobu obilovin, sladkostí a bonbonů, dokonce měli naši Studentskou pečeť za 35 Kč a ceny kupodivu nižší než ve městě. Všude kolem byl výhled na hory a zalesněné kopce, to bylo rozhodně moc hezký. Za celou dobu pobytu jsem nenarazila na hypermarket, Tesco apod. byste hledali marně, mají tam vlastní řetězec, ale jen na okraji velkých měst, kam jsem se pěšky neměla možnost dostat. Jinak jsou centra plná malých obchodů asi jako Hruška, kde mají skoro všechno. Co teda nemají, je velký výběr pečiva, a to, co mají, mi ve srovnání s naším nepřišlo moc dobré. Na druhou stranu i ta nejmenší sámoška má vlastní úsek čerstvých ryb, to jsem fakt koukala. U mléčných výrobků jsem byla trochu zklamaná taky, například obyčejný bílý jogurt jsem nenašla nikde a bylo mi řečeno, že to se moc neprodává, takže jediným řešením byl jogurtový neochucený nápoj, ostatní druhy jogurtu k mání ale byly. Co se týče másla, překvapením pro mě byla hodnota tuku - 73 % byla top hodnota, většinou spíš 62 % nebo výš do těch 73. V jednom jediném obchodě se mi podařilo vyhrabat máslo s 82 %, což prý není moc časté.

Nahoře: Holubtsi, kotlety s pohankou; dole: Boršč, syrnyky

Teď bych asi konečně mohla přejít k té kuchyni. Jestli bych ji měla shrnout jednou větou, zvládnu to čtyřmi slovy: kysaná smetana a olej. Rozhodně je chutná, ale taky šíleně mastná a kysanou smetanu najdete vážně ve všem. Na hotelu jsem měla hrazenou stravu 3x denně, jiná možnost nebyla, protože v okolí nic nebylo (kromě těch tří malých obchodů, kde ale hotová jídla nebyla a kuchyň jsem k dispozici neměla). Vařili dobře, to se musí nechat, ale šest týdnů jsem měla 2x denně smažené nebo olejem doopravdy prolité jídlo, jen snídaně byla formou švédského stolu, což pro mě byla jediná šance na jídlo bez oleje. Ne že bych nejedla smažený jídla normálně, ale nejím je každý den a ještě v takovém množství, takže mi už po dvou týdnech tohle stravování nedělalo úplně dobře. Každopádně asi nejzajímavější pro mě byla kombinace smaženého kuřete se špagetami s olejem a kysanou smetanou s kečupem a taky bramboráky servírované s kysanou smetanou.

Bograč

Co se týče tradičních jídel, v hotelu jsem ochutnala holubtsi, kotlety i syrnyky, hodně často byla i pohanka, která je prý velmi běžnou přílohou, ta mi chutnala hodně (a taky byla ze všech příloh jako jediná bez oleje). Holubtsi jsou závitky z rýže a mletého masa zabalené v zelném listu, párkrát nám je dělali i se salámem místo masa, vždy však hojně promaštěné zevnitř i zvenku :D Nenechte se zmást výrazem kotleta, v ukrajinštině je to označení pro smažený karbanátek, nejčastěji byl podáván právě s pohankou. Syrnyky jsou naopak lehce sladké sýrové placky smažené na oleji a podávané s kysanou smetanou. Dalším pokrmem jsou varenyky. To jsou v podstatě něco jako těstovinové taštičky plněné bramborami, zelím, masem nebo ve sladké variantě višněmi, opět podávané s kysanou smetanou, někdy i se škvarky. Asi všichni znáte boršč, ten jsem měla hodně často a byl fakt dobrý, vůbec nebyl kyselý nebo naopak slazený, taková normální polévka, netuším, proč má tolik odpůrců :) U polévek mě překvapilo, že i do vývarů se často přidává kysaná smetana na zjemnění. V Zakarpatské oblasti, kde jsem byla, je ještě tradiční banoš, což je polenta smíchaná s bryndzou, většinou servírovaná se škvarky. A taky bograč, za kterým se schovává polévka podávaná v chlebové misce, obsahuje brambory, maso, nějakou tu zeleninu a je fakt výborná a hustá. Z dezertů jsem se dozvěděla pouze o syrnyku - neplést se syrnyky -, který jsem zkoušela v kočičí kavárně a chutná v podstatě stejně jako naše upečená tvarohová náplň třeba v buchtách, jen je sušší a hutnější a je přelitý čokoládou. A ještě bych zapomněla na štrúdl, slané i sladké varianty, velice oblíbený, a také sádlo. Řekla bych, že ty typické suroviny se chuťově až tak neliší od těch našich, jen naše kuchyně je stoprocentně s menším obsahem oleje a určitě si víc potrpíme na omáčky.

Nahoře: Syrnyk; dole: dort s příchutí kandované kůry, dort s lesními jahodami

Kromě nádherné přírody potěší i opravdu nízké ceny. Hlavní chod v restauraci vyjde asi na 30 - 50 korun a to přímo v centru, potraviny v obchodech jsou také levnější než u nás. Káva v kavárně stojí do 20 korun, za 40 jsem měla kávu pouze v kavárně ve Lvově, kde ji pražili a mleli přímo přede mnou. Platí se hrivnou, kurz se pohybuje okolo 1,145 Kč za jednu hrivnu, takže v podstatě není třeba si cokoliv převádět při nákupu. Kdybyste se chtěli na Ukrajinu podívat, za cca 1 000 až 2 000 Kč si můžete ve Lvově či Užhorodu pronajmout byt na celý měsíc, ve vesnici už dokonce za 200 Kč.

Nahoře: Višňový štrúdl; dole: dort s medovým těstem, krémem a višněmi

Nejvíc jsem si užívala právě dny strávené ve Lvově, což byly teda jen dva, ale stály za to! Navštívila jsem údajně nejpopulárnější cukrárnu Cukerniu, kde měli tolik dortů, že jsem si vážně přála mít bezedný žaludek. Nakonec jsem vyzkoušela višňový štrúdl s mákem a vlašskými ořechy přelitý višňovou omáčkou a dort se smetanovým krémem, višněmi a pláty medového těsta. Obojí vážně skvělé, dohromady za 80 Kč. Další úžasná zastávka je lvovská čokoládovna, kde přímo vidíte, jak tu čokoládu rozpouštějí a přetvářejí v pralinky. Za 40 Kč si tu můžete dát šálek horké čokolády, ale není to ta prášková věc, co se prodává u nás, tohle je skutečná tabulka čokolády, kterou vám roztaví do šálku. Ve druhém poschodí čokoládovny si pak můžete nakoupit pralinek třeba celý pytel, jedna stojí 7 až 10 korun, takže jsem si odnášela asi 10 pralinek jen pro sebe, pak už jsem nemohla sladké ani cítit, za jedno ráno toho bylo příliš i na mě :D Ještě jsem zkusila sushi s kaviárem, lososem a avokádem a taky jsem narazila na štrúdlárnu, kde ty záviny pekli přímo vám před očima. Koupila jsem si hned dva obří kusy - s lososem a druhý s kuřecími prsíčky. V obou byly fakt mega! kusy masa, dohromady jsem platila 70 Kč. Co se mi vážně hodně líbilo, byly podzemní restaurace, v jedné hodně populární (jméno jsem si nebyla schopná zapamatovat, začínalo to na K a u vstupu bylo třeba říct heslo "Sláva Ukrajině") jsem měla právě varenyky plněné bramborami, se škvarky a smetanou a jako pití kvas. To je nealkoholický nápoj, co vzniká kvašením chleba, chutná trošičku jako pivo, ale jinak je to sladký. Už jsem zmiňovala i tu pražírnu kávy, tam jsem ochutnala mátovou ledovou kávu, ta byla taky výborná, ale zase nějaký extra expert přes kafe nejsem, já zvládám i tu z automatu :D Jinak jsem celý den pobíhala po centru a koukala po domech, budovy jsou tam totiž opravdu nádherné. Trochu jako v Brně, ale tady je máme většinou už opravené, ve Lvově ještě mají ten punc zanedbanosti, což se mi osobně strašně líbilo.

Nahoře: Pralinky v čokoládovně; dole: Roztopená čokoláda, mátová káva

Zbylé tři městské dny jsem prochodila v Užhorodě. Tam jsem teda měla vždycky tak dvě hodinky jenom, ale zase to není tak velké město jako Lvov, takže to víceméně stačilo. Opět je to jedna kavárna a restaurace vedle druhé, já byla pokaždé ve Vertepu. Vertep je oblíbená restaurace v centru Užhorodu, kde vaří tradiční ukrajinská jídla, teda ukrajinská jídla typická pro tuto Zakarpatskou oblast. Právě tady jsem ochutnala bograč, banoš a varenyky s višněmi - ty se podávají s kysanou smetanou a slazenou strouhankou. Ještě jsem tam poprvé vyzkoušela smaženou zmrzlinu a musím to zkusit udělat doma! V zámecké kavárně jsem pak zkusila čokoládový dezert s makronkou nahoře, která teda nebyla moc dobrá, byla čistě křupavá a strašně vysušená, ale dezert samotný měl asi tři různé náplně a chutnal dost dobře. Ještě jsem tu narazila na jednu super pekárnu, která se jmenovala Brooklyn Bakery. Tam teda měli snahu prodávat americké pečené dobroty, ale to mi vůbec nevadilo. Vyzkoušela jsem jejich Red Velvet Cupcake, jakousi roládu, banánový chlebíček, citronový koláč, štrúdl plněný mačkanými bramborami a ještě brownies, které teda byly spíš jak kakaová bábovka, ale pořád dobrá. Všechny tyhle věci z této pekárny stály dohromady 50 Kč.

Vlevo: čokoládový dezert; vpravo: Varenyky s višněmi

Nahoře: Roláda a Red Velvet Cupcake; dole: smažená zmrzlina, banoš

Doteď mě mrzí, že jsem neměla možnost být ve Lvově víc dnů (nebo i v Užhorodu). Ono totiž to fungovalo tak, že volno jsem měla jednou za 14 dnů, čili to jsem jela do Lvova. Do Užhorodu jsme jeli vždycky všichni i s dětma na výlet, ten den se výjimečně neučilo, navštívili jsme tamní zámek a cestou zpátky do hotelu ještě zříceninu v horách, ta byla fantastická a s parádním výhledem.

Pečivo z Brooklyn Bakery

Na závěr bych tentokrát řekla, že Ukrajina mě vážně mile překvapila, před odjezdem se naši dost báli, že se mi tam něco stane, ale můžu po šesti týdnech říct, že se nestalo v mém okolí téměř nic. Sice na pár tanků a ozbrojených vojáků nejspíš narazíte, ale jsou tam prý pro zajištění bezpečnosti. Jiná situace je samozřejmě na východě země, ale tam jsem nebyla. Už teď přemýšlím, že příští rok bych tam jela na dovolenou a hlavně měla k dispozici kuchyň, abych mohla i něco sama uvařit třeba právě z těch ryb. Jestli máte rádi přírodu a krásnou architekturu, pak je západ Ukrajiny tou pravou destinací pro vás :) Lidé, se kterými jsem strávila těch 6 týdnů, byli všichni moc milí, tam si nemám na co stěžovat. Za pár dnů čekejte recept na jedno z jídel, které jsem tu dnes zmínila, můžete zkusit hádat (na facebook už jsem nahrála fotku s menší nápovědou) a ještě něco málo ukrajinského budu řešit :D

Zřícenina hradu kousek od Užhorodu

Když teď někam jdu s přáteli, dost často se přistihnu, že začínám větu asi takhle: "Jo, to na Ukrajině ..." A už to není ani vtipný, spíš s tím začínám být trochu otravná. Asi jako Howard s jeho výletem do vesmíru. Nebo historky z hudebního tábora (ale ty zase byly aspoň vtipný). Podle pohledů okolí asi trochu víc otravná. Když já mám paměť takovou dost mimo momentálně. Když se mě po příjezdu ptali na zážitky, moc toho ze mě nevydolovali, protože jsem nebyla schopná si na nic pořádnýho vzpomenout. Zato teď bych ke každé situaci vytáhla z rukávu podobnou ukrajinskou příhodu. Zkrátka načasování mi moc nevychází. Ale tady pohár ještě nepřetekl, takže se obrňte, dneska to bude celý o tom, jak to je na Ukrajině.

Jak už jsem to rozebírala v minulém příspěvku, základem kuchyně na Ukrajině je olej a kysaná smetana. Obojí je v dnešním receptu přítomno, takže tradičnost je 100% zaručena :D Nevím, jak moc je naše země obeznámena se syrníky, pro mě to byla relativně novinka, a to rozhodně příjemná. Poprvé jsem je ochutnala právě na hotelu, kdy nám je servírovali k večeři. Osobně teda smaženou sladkou večeři zrovna nemusím, dávám přednost masu a salátu, ale když není jiná možnost, přežiju všechno :D

Co to teda ten syrník je? Tady nastává první zmatení, syrník je dort ze sýra a obvykle přelitý čokoládou, ale v množném čísle jsou syrníky smažené sladké placky. Tvarově připomínají buď naše lívance, nebo americké palačinky, ale jinak moc společného nemají (ještě teda kromě způsobu přípravy). Jak už samotný název napovídá, syrníky jsou ze sýra. A tady přichází další záludný moment. V ukrajinštině pro tuhle hlavní ingredienci mají slovo tvorog (čte se jako tvoroh) a jeden by řekl, že to zase taková záhada nebude a prostě se použije tvaroh. Jenže to by bylo moc jednoduchý. Když jsem pak šla do obchodu, ukázalo se, že tvorog není tvaroh, nýbrž cottage sýr. V angličtině to je ještě zmatenější, protože většina lidí (i učitelé) ten náš tvaroh překládají jako cottage cheese, což je zase špatně, stačí se podívat v nejbližším supermarketu, že cottage je něco úplně jiného. Náš tvaroh je v angličtině správně pojmenován jako quark cheese (pochází to z němčiny), ovšem teda na Ukrajině je tvorog správně překládán jako cottage cheese. Čili abych to nějak shrnula a nepraskla z toho někomu hlava (protože ta moje měla namále :D), na Ukrajině mají tvorog, což je v podstatě cottage sýr, my máme cottage sýr a pak náš tvaroh aneb quark.

A teď to ještě trochu víc zkomplikuju. Možná někde ve velkých městech je k dostání suchý cottage, teda takový, co neplave ve smetaně, zkrátka jen ta sýrová zrníčka, ale já na nic takového nenarazila. To je v případě syrníků trochu problém, protože veškerý cottage sýr, který jsem měla možnost na Ukrajině zhlédnout, byl suchý, jen samotná zrníčka a případně byla ještě "pomletá", takže byl skoro jemný, ale pořád s hrudkama. Napadlo mě tu smetanu z něj slít, ale to by zase nebyl dostatečně tučný, takže nakonec jsem to vyřešila tak, že jsem použila převážně cottage sýr a část jsem doplnila tučným hrudkovitým tvarohem.

Než ten sýr konečně opustím, ještě prozradím, jaký přesně jsem koupila. Co se cottage sýru týče, určitě kupte ten, co plave ve sladké smetaně a není kyselý. Prodávají ho v Lidlu (značka Pilos) a v ostatních supermarketech je to značka Milki. Možná jsou k nalezení i jiné, u nás na městě ne, takže pracuju s tímto. Těm kyselým (co jsou sice taky ve smetaně, ale neplavou v ní, spíš je to hustá omáčka) bych se vyhla, ukrajinský tvorog chutná neutrálně právě jako ten cottage plavající ve smetaně. Ten hrudkovitý tvaroh jsem přidala z toho důvodu, aby se to trochu zahustilo (kvůli té tekuté smetaně z cottage sýra), a použila jsem tučný Olešnický tvaroh Premium, takový ten ve tvaru trojúhelníku, ale tady asi poslouží jakýkoliv hrudkovitý tvaroh, jen by neměl být kyselý, což Olešnický tvaroh splňuje.

Protože jak cottage sýr, tak ten tvaroh mají pro syrníky špatnou konzistenci - nejsou dostatečně jemné - je potřeba je společně rozmixovat, abychom dosáhli krémové konzistence. Nejlepší je asi použít ponorný tyčový mixér, ale poslouží cokoliv. Nemixujte to zase úplně dohladka, menší hrudky jsou žádané. Pak už jsou syrníky celkem rychlovka, až na to smažení, ale to asi všichni známe už od těch lívanců a palačinek. Vždycky jsem litovala taťku, jak musí u té pánve stát a smažit jednu palačinku za druhou, zatímco my si ty hotový bereme a jíme, teď lituju zase sebe, protože sladký doma prostě dělám já, a tak tam spadá i tohle. Ale jinak mě to baví. Když není 150 stupňů venku i vevnitř, což teď je, takže umím být i zlá, pokud se nedaří :D

Syrníky jsou teda ze sýra (protože tohle jsem dneska zatím zapomněla zmínit), pak je tam trochu mouky, cukru a vejce s vanilkou. Ideálně mají být trochu tlustší, než jak se povedly mně, ale to dávám za vinu tekutějšímu sýru a taky sobě, protože jsem je trochu moc rozetřela při smažení po pánvi, takže se poučte z mé chyby a moc je neroztírejte. Lepší jsou menší ale vyšší. Ono to těsto na ně by ideálně mělo být fakt husté, protože ten cottage sýr na Ukrajině je skutečně suchý a hutný, ale s naším tvarohem a cottage sýrem se asi úplně stejné hutnosti nedosáhne, každopádně chuťově v tom rozdíl není a to je to nejdůležitější. Recept jsem si vyprosila od kamarádky z Ukrajiny, Anastasiii, tímto bych ji ráda pozdravila a poděkovala :) Testovala jsem je na kamarádkách a všechny přežily, dokonce bych si troufla říct, že odcházely spokojené, takže snad můžu akci ohodnotit jako úspěšnou :D

Myslím, že všechno podstatné již bylo řečeno. Vlastně ještě jedna věc, po usmažení si jich nandejte na talíř dle libosti, ale hlavně nezapomeňte štědře doplnit kysanou smetanou. Dejte si ji buď přímo na syrníky nebo vedle nich, ale nešetřete s ní. Tahle kombinace je vážně vychytaná (možná by se hodilo i vyladěná, ale tohle slovo se mi u jídla strašně protiví, nevím proč :D). A teď už šup šup na recept.

Ingredience:
700 g cottage sýr ve smetaně
300 g tučný hrudkovitý tvaroh

2 vejce
200 g cukr krupice
1 vanilkový lusk
200 g hladká mouka
1/4 lžičky soda
olej na smažení
kysaná smetana na podávání

Postup:
Sýr i s tvarohem dáme do mísy a ponorným mixérem rozmixujeme do konzistence, jako je na fotce dole. Přidáme vejce, cukr a vanilku. Mouku se sodou dobře promícháme a přidáme k sýru. Vše dobře vařečkou promícháme do smísení. Na pánvi rozpálíme olej a lžící na ni klademe hromádky sýrové hmoty, které lehce rozetřeme. Smaží se to rychle, takže dáváme pozor, jakmile je jedna strana zlatohnědá, syrníky otočíme a smažíme z druhé strany. Takto opakujeme do spotřebování veškeré hmoty. Podáváme s kysanou smetanou.

Syrníky mi osobně chutnají víc studené, i v hotelu je nám tak podávali.
Není to nutné, ale je lepší je dát vychladnout na ubrousek, aby se z nich po smažení odsál přebytečný olej, nasáknou ho totiž dost.

Závěr:
Na Ukrajině mi chutnaly, ale byly tužší. Tyhle, co jsem připravovala doma, byly takový měkčí a nadýchanější, holky dokonce chtěly recept (tady je! tady je!), z čehož si odvozuju, že jim chutnaly taky :D Nejsou moc sladké, a přesto mi k nim nescházel džem jako u lívanců, ta kysaná smetana bohatě stačila a dokonce jsou podle mě ještě lepší vystydlé, takže ani čerstvě sundané z plotny nemusí být. Samé výhody! Rozhodně doporučuju vyzkoušet, je to velice příjemná změna oproti obvyklejším palačinkám. Ideální jsou ke snídani, ale po obědě taky poslouží výtečně :) A ještě si můžeme říct, že jsou i zdravé, protože cottage je přece součástí zdravého životního stylu!

Abych to hned na začátku uvedla na pravou míru, sice jsem slibovala dortování, ale v podstatě jsem zase moc nekecala, protože v angličtině je skoro všechno dort alias cake :D A palačinky jsou takovým dortem v pánvi, takže přece jen o dortování nikdo ochuzen nebude. Taky tu je poslední týden prázdnin pro většinu školáků - kromě nás vysokoškoláků (my začínáme až na konci září, juch!, nezáviďte :D) -, což znamená posledních pár volných dnů a dost času na ranní vymazlenou snídani. Taky ostružiny už končí, a tak je nejvyšší čas je využít, dokud ještě poslední kousky zvolna zrají na zahradě. A slibuju, že té hodinky navíc ráno u plotny nebudete litovat. Nebo pozvěte přátele a udělejte si pozdní snídani, za odměnu vám můžou pomoct třeba s nádobím :D

Teď to tu mám poslední dva týdny takový snídaňový, ale doufám, že nikdo není proti, přece jen volné ráno je ta nejlepší část dne, kdy člověk nic nemusí, hlavně ne vstávat, a tak je čas se trochu rozmazlovat. Minule to byly syrníky. Dneska zase palačinky a aby byly řádně hříšné, tak rovnou s čokoládou a krémem z jogurtu a mascarpone. Možná si pamatujete, když jsem poprvé dělala americký palačinky s javorovým sirupem, pořád je to fenomenální snídaně, kterou čas od času dělám, ale zase ne pořád, abych se nekoulela, i když na druhou stranu bych ušetřila za dopravu. Tentokrát jsem si řekla, že by to chtělo změnu jednak proto, že mi došel javorový sirup, jednak proto, že změna je život a potřebovala jsem nějak upotřebit to kvantum ostružin, co obden sbíráme ze zahrádky. Povšimněte si toho "sbíráme" - já moc ne, spíš mamka, trochu začínám lenivět, ale zase občas udělám tu snídani, tak to tím snad lehce dorovnávám.

Většinu teorie jsem už ze sebe vypsala tenkrát právě u těch palačinek s javorovým sirupem. Co asi bude stále trochu sporné, je ten překlad. Jsou to spíš palačinky nebo lívance? Tvarem jasný lívance, chutí a přísadami naopak palačinky a teď babo raď. Já teda zůstávám u těch palačinek, protože lívance prostě chutnají jinak, dělají se z droždí a zkrátka jsem v tomhle pro palačinky, jsem trochu tvrdohlavá :D Každopádně je to nejasné, v angličtině se to moc nerozlišuje. Je to na pánvi? Je to z těsta? Tak je to pancake. A teď si to přeložme, jak je libo :D Nevím proč, ale pod slovem lívance si vždycky vybavím tu specifickou chuť smažené kynuté placky z droždí, na kterou si dám velkou lžíci kysané smetany a ještě větší vrstvu domácí marmelády, kdežto při slově palačinka jsem mnohem víc přípustná různým variacím. Může být tlustější, tenčí, s tímhle nebo tímhle, nemám to spojený s tou představou z dětství, takže mě dost ovlivňuje i čistě moje vzpomínková část. A možná jsem taky trochu magor, když zvládnu řešit takovouhle věc přes celý odstavec a mohla bych o tom napsat i pár A4. Tak radši popojedu.

Recept je veskrze stejný jako ten na klasické americké palačinky, jen jsem si ho trochu poupravila přidáním kakaa, odebráním trochy mouky, dodáním čokolády a to bude asi všechno. Ještě jsem ho tentokrát dělala z poloviční dávky, protože jsem věděla, že naši budou pryč až do odpoledne a zase já a sestra toho tolik nesníme. Respektive já jo, ale to by opět vedlo k tomu koulení, a to nutně nepotřebuju. Jakou tam dáte čokoládu, záleží zcela na vás, osobně jsem použila trochu bílé, trochu mléčné i hořké, tady se fantazii meze nekladou. Množství cukru bych určitě nezvedala, i když kakao je hořký, zase tam přijde dost čokolády, kterou se to bohatě vyrovná.

Krém jsem připravovala už tady a skvěle se hodí i jako příloha právě k palačinkám. Jak už jsem zmiňovala tam, jogurt určitě normální, nic odtučněného. Lepší je třeba tučný řecký jogurt, ale i s běžným hustým jogurtem okolo 3 % tuku neuděláte chybu (každopádně už vás to nezachrání tak jako tak). Mascarpone už mají téměř všude od různých značek, osobně kupuju v Lidlu to jejich maxi balení a hned mě to nutí péct víc, protože půl kila je půl kila (pokud neděláte tiramisu, tam je půl kila hned pryč :D). A smetanu ke šlehání preferuju tu v papírovém obalu, ta je živější než v plastovém kelímku.

Ještě se budu krátce věnovat ostružinám. Nevím, jestli jsme výjimka, ale na zahradě nám stále rostou, ještě předevčírem jsme tam nasbírali mísu a další brzo dozrajou. Pokud máte k dispozici čerstvé, je to super, pokud mražené, taky se dá. Ohřejte je s troškou vody a cukru v hrnci a po vystydnutí přelijte přes palačinky s krémem jako ovocnou omáčku. Oblizovat se budou všichni stejně. Určitě by se dalo použít i jiné ovoce, já jsem ostružiny zvolila teda proto, že je zrovna mám, ale taky jsou správně kyselé a dodají tomu ten správný říz. Jahody nebo borůvky mi k tomu úplně nesedí, protože jsou málo kyselé, možná červený rybíz by šel, ale ten je možná až moc kyselý. I když taková lesní směs by určitě udělala stejnou parádu jako ostružiny :)

Doufám, že jsem vás dostatečně navnadila nejen na snídani teď v týdnu, ale třeba i o víkendu. Je to rychlovka, během přípravy zvládnete i uklidit (to se podařilo dokonce i mně a to už je co říct!) a je tam čokoláda. Čokoláda. ČOKOLÁDA. Víc říkat netřeba. Takže směle do toho a půl je hotovo :D

Ingredience:cca 400 g ostružiny
Palačinky:
250 g mouka (1/2 polohrubá, 1/2 hladká), prosátá
30 g kakao, prosáté
2 lžičky kypřící prášek
1 lžička soda
55 g cukr krupice
1/2 lžičky sůl
100 g čokoláda, nasekaná na malé kousky
2 vejce, pokojová teplota

480 ml podmáslí, vlažné
55 g máslo, rozpuštěné
1 lžička pravý vanilkový extrakt
máslo na pomaštění
Krém:
150 g mascarpone
50 g smetana ke šlehání
100 g jogurt, tuk od 3 %
30 g cukr třtinový

Postup:
Palačinky: Ve velké míse smíchejte obě mouky, kakao, kypřící prášek, sodu, cukr, sůl a čokoládu. V další míse rozšlehejte vejce, vlažné podmáslí, rozpuštěné máslo a vanilkový extrakt. Nyní nalijte mokrou směs do suché. Vařečkou zlehka promíchejte JEN do smísení. NEPŘEMÍCHEJTE těsto - měly by v něm zůstat malé hrudky (nesnažte se je rozmíchat, jinak budou palačinky tvrdé a tuhé). Pak těsto nechte odpočívat 45-60 minut. Rozehřejte pánvičku (nebo plotnu) na středním plamenu a vymažte ji zhruba lžičkou másla. Naběračkou (75 ml) nalijte těsto na rozpálenou pánev. Když spodek palačinky půjde nadzvednout, obraťte ji (první palačinka se většinou moc nepovede) a opět smažte, až druhá strana půjde snadno odlepit. Opakujte se zbylým těstem (nepřilnavou pánev už máslem nepotírejte a místo toho potřete máslem až hotové usmažené palačinky). Ihned podávejte (naskládejte na sebe cca 3 palačinky, potřete krémem a hojně posypte ostružinami)!
Krém: Všechny suroviny (vychlazené) dáme do mísy a mixérem rozmícháme dohladka při nízké rychlosti. Pak začneme šlehat při vyšší rychlosti, až se vytvoří pevné špičky. Směs nepřešleháme, aby se nesrazila (mascarpone to dělá rádo).

Pokud neseženete čistý vanilkový extrakt, nahraďte 20 g cukru v těstě bio vanilkovým cukrem (např. Amylon).
Nemáte-li po ruce podmáslí, dejte do odměrky 2 lžíce citronové šťávy a doplňte mlékem do 480 ml. Promíchejte, nechte 10 minut stát a náhražka podmáslí je na světě (ale nejlepší je samozřejmě to pravé podmáslí).

Závěr:
Co tak ještě dodat? Čokoláda mluví skoro za vše, navíc ještě k snídani, to už samo o sobě naznačuje božskou manu :D Palačinky chutnají samy o sobě skvěle, ale ve spojení s jemným a jen lehce sladkým krémem jsou ještě lepší a třešničkou na pomyslném dortu jsou rozhodně ostružiny. Nakonec jsem si jich přidávala víc a víc, abych měla jednu ke každému soustu, protože s čokoládovou plackou tvořily skvělou kombinaci a skvěle dorovnávaly sladkou chuť čokolády. Ideální je teda sníst je hned, dokud jsou čerstvé, ale i druhý den jsou fajn, pokud si je krátce ohřejete v mikrovlnce. Zkrátka perfektní snídaně, co vykouzlí úsměv na tváři i za deštivého rána :)

V rámci srpnové výzvy nás vyzvala Susan z The Kiwi Cook, abychom upekli bochník s ořechy a semínky - super zdravou a bezlepkovou alternativu běžného chleba.

Radši ani nechci zjišťovat, kdy jsem spáchala poslední DB výzvu, protože to podle mého hrubého odhadu bylo tak před tisíci lety a za to se fakt stydím. Tak já se teda kouknu, ať máme to moje pokání kompletní. Je to fakt trapas, poslední byl mrkvový dort v březnu 2013, takže těch tisíc let nebyl zase TAK nepřesný tip. Hodně silně uvažuju, že se budu snažit většinu z těch promeškaných dodělat, protože mi uniklo dost zajímavých dezertů (a to tak přece nemůžu nechat!). Zároveň se snažím sem tam něco upéct a škrtnout ze svého seznamu věcí, co chci vyzkoušet. Zatím to teda moc neubývá, ale pracuju na tom. Každopádně zpátky k srpnové výzvě, je čas ji trochu rozebrat.

U odvážných pekařů jsem zvyklá, že to je skoro vždycky projekt minimálně na den, předtím tomu předchází několik dnů vymýšlení, jak to přesně provést, co tam přidat, případně zjišťování, jak to vlastně dělají v zemi původu onoho pokrmu. Anebo to tak možná dělám jen já, protože jsem trochu padlá na hlavu, ale to nemění nic na tom, že tentokrát jsem byla trochu překvapená. Taky je to dost možná tím, že naposledy jsem byla v kuchyni odvážná před ~~dvěma~~ tisíci lety. Zkrátka v srpnu bylo úkolem vyzkoušet jeden konkrétní recept, který se ukázal být celkem rychlým a nekomplikovaným, což mu ale jinak na chuti vůbec neubírá. Na druhou stranu mě dost zaujal hned ze dvou důvodů. Zaprvé, byl bezlepkový, zadruhé, místo mouky se v něm používá psyllium.

Začnu tou bezlepkovou částí. Hned na začátku se přiznám, že o bezlepkové dietě vím tak zhruba to, že nesmí jíst lepek, ale kde přesně všude je (kromě pšenice), už mi dost uniká. Například jsem myslela, že není v ovesných vločkách, což se ukázalo jako omyl. Teda on tam není, ale může se tam dostat při zpracování ovsa na linkách, kde se dělá běžně s pšenicí, proto klasické ovesné vločky nemohou být označeny za bezlepkové. Bezlepkové ovesné vločky se prý dají koupit, ale osobně jsem po nich zatím nepátrala. Na druhou stranu ovesné vločky zase obsahují nějakou další látku (když už ne lepek), která může způsobovat podobné problémy jako právě ten lepek, a tak je nejspíš lepší je vynechat, pokud člověk musí dodržovat bezlepkovou dietu. Já ani nikdo v rodině naštěstí s lepkem problém nemáme, takže jsem do bochníku použila obyčejné ovesné vločky, ale dají se s klidem nahradit buď těmi bezlepkovými, nebo třeba rýžovými, pohankovými či jinými podobnými vločkami, aniž by to mělo vliv na chuť.

Teď k té druhé části, kterou je psyllium. Ne že bych o něm nikdy neslyšela, ale měla jsem ho spojené jen s konzumací za pomoci vody a velkého přemáhání se :D Pokud by někdo nevěděl, co to to psyllium je (jelikož to fakt není žádná pochoutka, co by byla k dostání na každým rohu a na kterou by se stály fronty), tak česky se jí říká jitrocel indický a je to v podstatě rozpustná vláknina, co člověku rozpohybuje střeva, pomáhá při zácpě i průjmu a celkově je to dobrá věc pro trávící ústrojí, pokud někdo nemá dostatek vlákniny v běžné stravě. Sama jsem si kdysi v záchvatu zdravého životního stylu psyllium koupila, ale teda moc dlouho jsem to pít nezvládala. Vždycky jsem to pak musela zajíst něčím "zdravým", abych to v sobě udržela, protože mně to fakt strašně nechutnalo. Možná teď se k tomu postavím jinak, přece jen mám díky tomuhle bochníku doma celou pixlu psyllia :D A to je teda ta druhá věc, co mě zaujala, neboť mě nenapadlo, že by se s tím dalo i péct. A ono to jde a dokonce to v tom chutná dobře (nebo to nejde cítit, ale hlavně je to poživatelný)!

Opravdu hodně velkou část, popravdě skoro celý bochník, tvoří semínka a ořechy. Se semínky nemám nejmenší problém, slunečnicová i lněná mám ráda, chia chci konečně vyzkoušet v tom jakože pudinku, tak teď je mám už doma :D Ovšem horší je to u mě s ořechy, mám na ně totiž alergii (což je trochu paradoxní vzhledem k tomu, že je strkám skoro do každýho receptu, co udělám) - nejspíš jsem přesně ten pacient, kterýho by každej doktor milerád ubodal k smrti. Když já si nemůžu pomoct, všechny ořechy jsou tak strašně dobrý a jsou v tolika věcech a moje vůle a sebekontrola je víc než nulová, prostě je to beznadějný. Samozřejmě jsou tím pádem i v tomhle chlebu. Není jich tam moc, pokud se někdo dokáže ovládat líp jak já, může je vynechat úplně a místo nich dát další semínka (třeba dýňová). Já jsem tady krásně upotřebila zbylé makadamové a pistáciové ořechy. Jsem na sebe pyšná!

Už to trochu připomíná babicovské vařeníčko - když nemáš tohle, dej tam tamto, když nemůžeš tamto, dej tam tohleto a tak dále, ale konkrétně u tohohle bochníku to vůbec nevadí, dokud neodstraníte psyllium, bude to pořád chutnat a vypadat skoro stejně. Část odvážných pekařů to za vás úspěšně otestovala, a tak se nemusíte bát, že by to nevyšlo. To psyllium to drží pohromadě, i když někdo tam zkoušel místo toho dát i mouku a taky to prošlo, maximálně se trošku víc drobilo při krájení.

V čem jsme mohli být asi nejvíc kreativní, byly pomazánky. Nebylo to teda naším úkolem, ale většinou se chleba nejí suchý, tak je fajn k tomu něco přihodit. Skutečně netuším, jak moc barbarské to ode mě je, ale já jsem to namazala medem a tahini a byla jsem kousek od nebe. Přišlo mi to jako naprosto skvělá kombinace chutí a to právě s tímhle chlebem. Zkoušela jsem to ještě i s běžným chlebem, ale nebylo to úplně ono. Tady to sedělo jak zadek na hrnec (ať zůstanu slušná :D). Nemůžu jinak než vřele doporučit.

Ještě se lehce rozkecám o době přípravy a už to bude všechno. Téměř. Ještě okomentuju chuť, ale to až tradičně po receptu. Na štítku sice píšu, že se to připravuje celý den, ale není to tak úplně pravda. Spíš je to ve stylu chytré horákyně. Fyzickou sílu budete muset vyvíjet zhruba půl hodinky, zbytek času už to jen necháte ležet na lince. V původním receptu píšou, že by to mělo odpočívat 2 hodiny, ale Susan nám podle svých předchozích zkušeností řekla, ať to necháme odležet přes noc, že tak bude nejmíň hrozit rozpadnutí finálního veledíla. Já jsem jeden bochník upekla asi po 5 hodinách a držel perfektně. Druhý jsem pekla asi po 16 hodinách a dopadlo to stejně dobře, nezpozorovala jsem žádný rozdíl. A to je (téměř) vše, přátelé!

Ingredience:
Suché přísady:
140 g slunečnicová semínka
85 g lněná semínka
15 g makadamové ořechy, hrubě sekané
35 g pistácie, hrubě sekané

100 g ovesné vločky
20 g strouhaný sušený kokos
20 g chia semínka
20 g psyllium
1 lžička sůl
Mokré přísady:
20 g med
30 g přepuštěné máslo
360 ml voda

Postup:
Ve velké míse smícháme všechny suché přísady, v menší míse důkladně promícháme všechny mokré přísady. Mokré přísady nalijeme do suchých a důkladně promícháme, až se veškerá tekutina vsákne - těsto bude pořád mokré, ale nikde by neměla být samostatná tekutina. Těsto rozdělíme do dvou vymazaných pekáčků (každý cca 16x10 cm), uhladíme povrch, zakryjeme fólií a necháme odpočívat minimálně dvě hodiny. Sejmeme fólii a pečeme v předehřáté troubě na 180C asi 20 minut, dokud okraje lehce nezhnědnou. Vyjmeme z trouby a vyklopíme z pekáčku na plech vyložený pečícím papírem. Takto vrátíme zpátky do trouby a pečeme na 150 až 160C dalších 20 až 30 minut, dokud není povrch bochníku zlatavě hnědý a při poklepání nezní dutě. Vyjmeme z trouby a necháme zcela vychladnout. Podáváme potřené například medem a tahini.

Velikost pekáčku záleží především na vás, můžete klidně udělat jen jeden bochník, akorát doba pečení se pak v druhé fázi (po vyklopení na plech) nejspíš prodlouží.
Pokud by náhodou chleba nešel vyklopit po těch prvních 20 minutách, vložte ho zpět do trouby a zkuste to za dalších 5 minut (a tak dále).
Toto je moje adaptace receptu, původní recept najdete u Susan.

Závěr:
Tento bochník dokonale dokazuje, že zdravá věc nemusí vůbec chutnat špatně. Jasně, dietní to určitě není, ale jinak je to plný ořechů a semínek, vlákniny, téměř žádný cukr a jen trochu soli. Navíc lze udělat úplně bez lepku a není k tomu potřeba žádná bezlepková mouka, která je většinou celkem drahá. Vážně jsem byla moc mile překvapená, jak dobře to chutnalo. Má krásně křupavou kůrku a jak už jsem psala, s tím medem a tahini je to opravdu hodně návykový. Asi tak, že jsem snědla půlku bochníku a vůbec jsem si nepřipadala provinile :D A konečně v něčem můžu uplatnit to psyllium a ještě si na něm pochutnat, do téhle výzvy bych slovní spojení pochutnat si na psylliu považovala za oxymóron. Sice to nebyla ta tvrdá výzva, na které jsem u DB skupiny zvyklá, ale rozhodně stála za vyzkoušení!

Teď tu byla menší pauza, protože minulý týden jsem servírovala recepty v trošku jiném formátu. A hned dva! Takže vlastně pauza nebyla. Kdyby to někomu uniklo (protože o tom opravdu vůůůbec nikde nemluvím :D), poštěstilo se mi předešlou středu upéct hned dvě věci v přímém přenosu. A že to byly nervy. A obří!

Jak se to vlastně stalo? To jsem tak otevřela v červenci email a koukal tam na mě jeden od Kláry Chládkové z Dobrého rána s tím, že bych jim tam mohla něco upéct. Asi tak pětkrát jsem si ho musela otevřít a zavřít a přečíst znovu, abych se ujistila, že se mi to nezdá. Email nezmizel, což mě přesvědčilo, že to nejspíš bude fakt realita. Neváhala jsem ani chviličku a souhlasila. Všechno bylo super, než jsem začala přemýšlet.

S postupem času mi začalo docházet, že to bude přímý přenos. Že to je na dvě a půl hodiny. Nejspíš budu muset mluvit a odpovídat na otázky. Ne že bych najednou byla němá, ale přemýšlet nad odpovědí a vyloudit ze sebe zároveň nějakou ucházející, co má hlavu a patu, když jsem ve stresu, je pro mě docela problém. Důkazem mi budiž moje ústní zkoušky (všem mým zkoušejícím se tímto omlouvám), kdy se mi to myšlení a mluvení moc nedaří skloubit. Můj mozek si asi myslí, že je to děsná sranda, když v takové chvíli prostě vypne a nechá mě se v tom plácat a potápět se hlouběji a hlouběji do těch nesmyslů, co začnu vypouštět na světlo světa. Většinou pak přejdu k hihňání a doufám, že se to tím nějak zamaskuje. Nefunguje to, bohužel. Takže jsem za nemyslící blábolící telátko :D

Zhruba týden před mou televizní premiérou mi byl vysvětlen průběh takového natáčení a sděleno všechno, co je třeba vědět. Třeba to, že bych měla mít nachystaný aspoň dva až tři recepty. Já už jsem tu na sebe několikrát práskla, že jsem strašně pomalá. Když je u něčeho napsaný, že je to za půl hodinky hotový, mně to trvá aspoň hodinu. A k tomu ten nepořádek. Já prostě nedokážu péct tak, abych po sobě zároveň stíhala uklízet. Takový lidi (takže všichni) jsou pro mě minimálně polobozi! Čili už od toho července jsem počítala s jedním receptem, který tam budu tak tak stíhat, doma jsem si ho poctivě trénovala, abych to zvládla bez nepořádku a pod tři hodiny. Podařilo se mi to stáhnout na dvě, na poli uklízecím ovšem s těžkou porážkou. A teď jsem k tomu měla přihodit aspoň ještě jednu věc. Tak to zní jako paráda. Z mé premiéry bude vcukuletu derniéra a jedna obří ostuda. Ale možná aspoň skončím v Blesku jako ta neschopná, za kterou doma určitě někdo peče. Třeba pes. Protože i ten by to zvládl líp.

Takže jsem honem začala přemýšlet nad něčím fakt rychlým, co bych mohla přidat k receptu číslo jedna. Recept číslo jedna byly tyhle cupcaky, který jsem si tak nějak vymyslela úpravou receptu na vanilkový cupcaky. Samotný těsto a krém jsou no problemo, jenže to bych nebyla já, abych si tam nedala menší výzvu (fakt moc chytrý, holka) v podobě karamelu. Tenhle sladký skvost mě totiž miluje tak šíleně moc, že se vždycky samým rozpálením na té plotně spálí, zhrudkuje nebo jinak zdeformuje. Kdybych dostala korunu pokaždé, když ho musím vyhodit, budu už mít vlastní vilu i s bazénem. A masérem. A Ferrari v garáži (i když já bych tam radši viděla Ford Mustang nebo Alfu Romeo, ale tak na zuby imaginárnímu koni nehleď, že). Za ten měsíc jsem karamelu udělala fakt hodně. Nevím, jestli je to tím cukrem, ale když ho zahřívám s vodou, prostě nezkaramelizuje, ale jen divně popraská a shoří. Nakonec se mi naštěstí posledních pár várek dařilo (a tak se pomalu loučím s tím Ferrari) a to proto, že ho teď dělám jen z cukru a bez vody a občas ho lehce míchám. Ať si píšou kde chtějí, co chtějí, jak je spodní vrstva zkaramelizovaná, promíchám to s tou vrchní, kde je ještě pořád cukr a nechám opět zkaramelizovat a tak pořád dokolečka, až ty hrudky zmizí a z pánve na mě čučí fešácký karamel.

Recept číslo dva jsem nakonec realizovala v podobě shortbread fingers, ale o těch až příští týden. Ve středu jsem teda vstala o půl čtvrté ráno (doteď nechápu, že jsem nevypadala jako totální zombík), abych si ještě stihla pobalit všechny suroviny a náčiní, co budu potřebovat, a před pátou ranní jsme vyrazili směr Brno. To by nebylo ono, kdyby samozřejmě nebyla zácpa na dálnici (protože ty jsou teď ve všech směrech na Brno aspoň 30 hodin denně), a nebyla bych to já, kdybych nedorazila o deset minut později (což v podstatě nejsem já, já chodím ze zásady všude aspoň o půl hodiny později). Na místě si mě hned vzali do parády v maskérně, abych neděsila lidi a peoplemetry nevybuchovaly nízkou sledovaností :D

Na place jsem si to pak všechno vyskládala, začala jsem si opakovat recept, abych na nic nezapomněla, a pak jsem měla v plánu se zeptat, jak tam funguje ta trouba (já vám budu muset totiž ukázat, s čím peču doma, to mi totiž nikdo neuvěří bez důkazů), a najednou slyším moderátory vítat diváky v šest ráno. A safra. To už se asi nezeptám. Během prvního videoklipu jsem zkusila sehnat někoho ohledně té trouby, nakonec mi ho sehnal moderátor a troubu zprovoznili pan kameraman a slečna z produkce (děkuju!). Jak jsem to měla všechno nachystaný a nádobí jsem jen schovávala pod stůl, šlo to nějak rychleji, než jsem čekala, a tak jsem pak už vyloženě chystala jen věci na ukázku pro moje pětiminutová okýnka slávy :D Jakmile kamery a světla zhasly, po cupcacích se jen zaprášilo, což mě strašně potěšilo, po sušenkách snad taky, ale ty tam musely ještě chvíli vystydnout. Všichni byli vážně moc hodní a milí, s každým dalším vstupem jsem byla o něco míň nervózní (ale to hihňání mi zůstalo a nejspíš se ho už nikdy nezbavím, udělám z toho asi svůj trademark). Pokud byste se taky chtěli zahihňat, můžete mě (a celou epizodu samozřejmě) zhlédnout tady.

O dortíčcích nemám co říct, jejich příprava není vůbec složitá a karamel jsem už zmiňovala. Ale jedna věc přece jen zbývá. Slíbila jsem kamarádům, že je budu ve vysílání pozdravovat nebo aspoň zamávám. To jsem jaksi neudělala (to ta nervozita, přísahám!) a dostala jsem trochu čočku. Ne, dobře, nedostala, ale dlužím jim to, protože mě pořád museli uklidňovat, že to bude dobrý, a pak mě ujišťovali, že to fakt bylo dobrý, a vůbec mi vážně moc pomohli. A naši samozřejmě taky (bez nich bych se tam vůbec nedostala). A sestra taky, ta mi zase poskytla šaty :D. Takže zdravím (a mávám) - v abecedním pořadí, abyste se nehádali - Aničku, Blanku, Evičku, Lucku, Pavla, Peťu, Yvonku.

Ingredience:
Cupcaky:
265 g hladká mouka
100 g třtinový cukr
30 g cukr krupice
1 ¾ lžičky kypřící prášek
1 lžička mletá skořice
85 g makadamové ořechy, hrubě sekané
35 g bílý jogurt
210 g oloupané banány
2 vejce
2 lžičky vanilkový extrakt
105 g změklé máslo
jemně mleté ořechy na posypání
Krém:
250 g mascarpone
165 ml smetana ke šlehání
60 g cukr moučka

Karamel:
150 g cukr krupice
120 ml smetana ke šlehání
35 g máslo
větší špetka soli

Postup:
Cupcaky: Mouku, oba cukry, kypřící prášek, skořici a ořechy smícháme. V jiné míse smícháme jogurt, důkladně rozmačkané banány, vejce a vanilku. Banánovou směs nalijeme do mouky a přidáme změklé máslo. Promícháme vařečkou dohladka, až v těstě nejsou hrudky. Těstem naplníme košíčky zhruba do tří čtvrtin. Pečeme v předehřáté troubě na 180 stupňů asi 10 minut, pak teplotu snížíme na 160 stupňů a pečeme dalších cca 5 minut. Necháme zcela vystydnout. Ozdobíme krémem, pokapeme karamelem a posypeme mletými ořechy.
Krém: V míse šleháme všechny vychlazené přísady na nízký výkon asi minutu, dokud mascarpone není krémové a smísené s ostatními přísadami. Pak šleháme na vyšší výkon do vytvoření pevných špiček (jako když šleháme smetanu). Dáváme ale pozor, abychom směs nepřešlehali, jinak se mascarpone srazí. Krémem naplníme zdobící sáček a ihned použijeme nebo skladujeme v lednici v uzavřené nádobě.
Karamel: Cukr dáme do hrnce o malém průměru a zahříváme na střední plamen, dokud cukr nezačne karamelizovat (nemícháme ho, jinak bude hrudkovitý). Jak uvidíme, že spodní vrstva cukru je zkaramelizovaná, můžeme cukr lehce promíchat, takto postupujeme, až zkaramelizuje všechen cukr a případné hrudky se rozpustí. Odstavíme z plotny, necháme za stálého míchání lehce vychladnout (asi dvě minuty) a po troškách postupně přilijeme smetanu. Pokud nám karamel ztuhne, znovu ho zahříváme na nízký plamen, dokud se opět nerozpustí. Odstavíme z plotny, vmícháme máslo a sůl a necháme zcela vystydnout.

Pokud se vám v karamelu objeví hrudky, ještě nepanikařte a zkuste je chvilku nechat být. Pak karamelem zamíchejte a uvidíte, jestli se zmenšují nebo ne. Pokud se vám karamel bude pak zdát hořký (což se může stát, pokud necháte hrudky v karamelu rozpouštět příliš dlouho), radši ho udělejte znovu, přidáním smetany ani másla tuhle chuť nepřebijete.
Použila jsem košíčky na mini dortíky, takže jich bylo zhruba dvojnásobek. Počet porcí uvádí počet dortíků při použití standardních košíčků.

Závěr:
Ještě než přeskočím k tradičnímu hodnocení chuti, tak musím říct, že v televizi jsem byla fakt nervózní a dělala jsem to všechno z poloviční dávky, takže když tam mluvím o množství, je to trochu matoucí. A teď konečně k tomu, jak to chutná. Těsto je banánové (nečekaně!), ale zase ne nějak extra výrazně, a jsou v něm znatelné kusy ořechů. Sladké je tak akorát a je krásně vláčně právě díky banánu a jogurtu. Krém naopak není moc sladký, což je jedině dobře, protože na něj přijde ještě ten karamel. A ten karamel je podle mě na tom to nejlepší. Sladký, ale díky smetaně ne tak, že by člověku zalepil pusu (i ve studiu jsme ho pak dojídali jen tak), a zároveň lehce slaný, což bezvadně kontrastuje tu sladkou chuť. Začínám mít fakt hodně ráda sůl ve sladkých věcech. Něco málo jsem testovala na kamarádech, pak taky na rodičích a vlastně i na štábu, všichni se tvářili spokojeně, takže jim rozhodně dávám plus i za sebe :D

Nestává se to moc často, ale někdy přece jen jo, že si koupím nějakou sladkost nebo sušenky a uhranou mě natolik, že je prostě musím udělat doma. Musí ovšem vypadat minimálně obstojně a chutnat aspoň o trošičku lépe. Nedej bože, když se to nedaří. Třeba drobenkový rohlíky se mi kdysi fakt podařily (ale ztratila jsem recept, takže teď se jen mlátím do hlavy) a esíčka vlastně taky. Zato tenhle skotský zázrak - shortbread fingers - byl snad těžší než ovládnutí šao-linského bojového umění. A jako stát se mistrem Šao-linu není žádná prča. Jsem teda slyšela.

To totiž začalo za časů dávných ~~bohů, hrdinných náčelníků a králů~~ nočních návštěv Tesca, tak čtyři roky zpátky (takže opravdu dávná historie), kdy jsem v té jejich uličce mezinárodních kuchyní objevila jakýsi zelený balíček údajně obsahující 250 gramů máslových sušenek za (tenkrát) pouhých 22 Kč. Tomu se mi nechtělo věřit, takže logicky hned letěly do košíku na otestování. A byla to láska na první vybalení. A ochutnání a vůbec všechno. Ne příliš sladké, lehce slané a hlavně extra máslové. Od té doby se stala zastávka v Tescu při každé návštěvě Brna povinností. Ale když jste schopní sníst čtvrt kila másla s cukrem na posezení, není to úplně ideální stav. Takže jejich dočasnou vyprodanost jsem sice obrečela, ale na druhou stranu někde fakt hodně hluboko uvnitř uvítala. Pak jsem je samozřejmě našla v M&S a zase jsem mohla vesele baštit (a člověk se pak diví, kde se ty kila berou, fakt záhada). Naštěstí teda ani jedno nebylo přímo ve městě, kde bydlím, takže moje závislost neměla šanci vést k předávkování. Což zase ale vedlo k tomu, že jsem se je chtěla naučit vyrábět doma.

Díky všemocnému internetu jsem si něco málo početla, nakoupila vše potřebné a pustila se do výroby. Nejdřív teda k tomu, co jsem se dočetla. Zběžným vykradením Wikipedie se lze dozvědět, že to jsou sušenky původem skotským s první zmínkou z roku 1736 od geniální ženy jménem McLintocková. Tradičně se dělají z jedné části cukru, dvou částí másla a tří částí mouky. Mouka je bílá, cukr pískový a máslo máslové :D V dnešní době se tam vyskytuje i sůl, občas třeba škrob místo části mouky, samozřejmě přijde vhod i další experimentátorství v podobě přihozených kousků čokolády, sušeného ovoce a kdo ví čeho všeho ještě. Protože ty z Tesca se dováží přímo ze Skotska, nenapadlo mě nic lepšího, než se kouknout vzadu na složení a podle pořadí surovin i procentního zastoupení másla si ověřit, že to sedí na ten poměr 1:2:3 pro cukr, máslo a mouku (a obdobně tomu bylo u shortbreadu z M&S). Čili poměr surovin a suroviny samotný byly jasný.

Ještě k tomu názvu, doslovný překlad shortbread fingers (čti šortbred fingrz) by byl prsty z krátkého chleba, což je tak pitomý, že ani google překladač by to tak nepřeložil (doufám). Už u shortcrust pastry jsem psala, že to short kdysi mělo v angličtině význam křupavého nebo křehkého, takže shortbread by se dal volně přeložit jako křehký. Fingers, což jsou prsty, se tomu říká kvůli tomu tvaru obdélníku. Myslím, že pojmenováním shortbread fingers jakožto skotské máslové sušenky se napáchá nejmíň škody a zároveň to dostatečně vystihuje, o co tu vlastně kráčí, tak bych to tak nechala. Respektive jestli tomu chce někdo říkat křehké prsty (takhle to přeloží google jen tak mimochodem), vymlouvat mu to nebudu, jen to zní dost divně. Asi jako snažit se doslovně přeložit do angličtiny jidášky nebo rakvičky (což jsem teda v dobách dřívějších dělala, budiž mi odpuštěno).

Aby nedošlo k mýlce, fingers není jediný možný tvar. Určitě z regálů znáte značku Walkers, což je zcela náhodou největší vývozce těchto máslových zázraků přímo ze Skotska, která prodává kromě těchto obdélníčků i takový kolečka a trojúhelníky. Kolečkům se říká rounds, tady to teda není žádná věda co se týče překladu, protože round je prostě kolečko. Zato trojúhelníky se nazývají petticoat tails. Tady už je to složitější. Petticoat je spodnička, takže možným vysvětlením je, že připomínají takovou tu bohatou spodničku někdy z 12. století. Dalším možným vysvětlením (přímo od firmy Walkers) je, že vypadají jako kousky té látky, ze které se vyráběly spodničky. Popravdě netuším, co přesně tam dělá to slovo tail, protože většinou znamená ocas (ještě jsem našla význam jako ta nejspodnější část oděvu, ale pořád je to prostě pro mě divný či jaksi navíc), takže případné vysvětlení od někoho fundovanějšího vřele vítám! Poslední variantou je, že ten název vznikl zkomolením francouzského petites gastelles, což ve staré francouzštině označovalo malé dortíky.

Lingvistické okénko už radši zavřu a otevřu dveře postupové, kterých může být hned několik. Buď to můžete všechno smíchat jako při výrobě lineckého, nebo to můžete nejdřív šlehat a pak hňácat (moje nové oblíbené slovíčko, snažím se o jeho uchycení v moderní společnosti, takže jeho použití v televizi mělo daleko hlubší smysl než jen to, že se nedokážu vyjadřovat spisovně) ručně. Já mám linecký strašně ráda, ale shortbread to prostě není, takže tenhle způsob přípravy jsem vyloučila hned zpočátku. Zůstal tedy ten šlehačově hňácací (a přísahám, že tady s tím ostrovtipným tvořením slov končím). Nejdřív jsem tím pádem vyšlehala máslo s cukrem do světlé pěny jako při výrobě třených těst a pak přidala mouku a na vále dotvořila do celistvé těstové koule. V té době jsem ještě použila jen hladkou mouku a špetku soli. No, výsledkem bylo zklamání. Jakože bylo to dobrý, to né že ne, ale bylo to linecký. Sice s trochu jiným tvarem, ale linecký. Odmítala jsem se vzdát, a tak jsem při dalším pokusu použila půl hladké a půl polohrubé mouky a doufala, že se to tím vyřeší. Samozřejmě nevyřešilo. Pak jsem teda opět začala pátrat po dalším způsobu přípravy, který bych vyzkoušela.

Už při výrobě toho (několikrát) zmíněného lineckého se říká, že se nesmí hníst dlouho, jinak to nebude rozpadavé, ale spíš takové gumoidní, což je vlastně obecná zásada při výrobě křehkého těsta. Rozhodla jsem se teda skloubit dohromady oba postupy přípravy, což není čistě z mé hlavy, dost receptů to tak uvádí taky. Čili máslo se rozmíchá, přihodí se cukr a celé se to lehce prošlehá jen tak, aby se cukr a máslo smísily, žádné vyšlehávání do bělavého krému. Pak se vmíchá mouka, rukama se spojí v těsto a voilà. Tohle taky úplně nepřineslo kýžený výsledek, ale už jsem se blížila. Abych to prohnětávání těsta omezila na úplné minimum, nakonec jsem dospěla k tomu, že po přidání mouky to míchám tak, aby se mouka vmísila do toho másla s cukrem, ale už to rukama nezpracovávám na celistvé těsto, naopak tomu nechám konzistenci takové pevnější drobenky. Pak to teprve uplácnu pěkně napevno do pekáčku či na plech a po upečení to konečně je ten shortbread, co jsem si tak zamilovala. Haleluja! Mise splněna. Při tomto postupu jsem pak ještě zkoušela otestovat vliv mouky na výslednou konzistenci a ta polohrubá tomu dodá tu správnou tečku. Jen z hladké je to opět krok zpátky k lineckému.

Na závěr ještě prohodím pár řádků o soli. Jak normálně moc nesolím, pokud jde o běžná jídla třeba k obědu nebo večeři, ve sladkých věcech mi ta sůl začíná chutnat víc a víc. Posledně jsem dělala chocolate chip cookies a úplně jsem si užívala ten občasný kontrast mezi solí a cukrem v těstě. A tady to miluju asi ještě víc. No ale to je spíš taková moje ujetost, zbytek domácnosti to příliš nesdílí, takže pro většinu lidí je ta ideální únosná míra soli v těchto sušenkách půl lžičky. Pokud jste solomilec ve sladkostech tak jako já, pak se nebojte dát celou jednu lžičku a s každým dalším ~~prstem~~ soustem budete o kus blíž ráji :D

Ingredience:
120 g cukr moučka

240 g hodně změklé máslo
180 g hladká mouka
180 g polohrubá mouka
½ až 1 lžička soli
cukr krupice na posypání

Postup:
Ve velké míse rozmícháme vařečkou máslo do krému. Přidáme cukr a krátce prošleháme do krémové konzistence. Mouku smícháme se solí a přisypeme k máslovému krému. Vařečkou mícháme do smísení, těsto bude připomínat pevnější drobenku – nespojí se úplně. Plech (25 x 25 cm) vyložíme pečícím papírem a těsto do něj rovnoměrně namačkáme, povrch uhladíme. Nožem předkrájíme sušenky ve tvaru obdélníků (každý o velikost cca 2 x 7 cm) a každý na povrchu lehce propíchneme třikrát vidličkou. Pečeme v předehřáté troubě na 160 stupňů asi 20 až 30 minut, dokud okraje nezačnou lehce zlátnout, ale povrch by měl být stále světlý. Vyndáme z trouby, posypeme krupicovým cukrem a ihned zcela prokrojíme podle předkrájených čar na jednotlivé obdélníky. Necháme zcela vystydnout.

Já používám čtvercový pekáček o rozměrech 25 x 25 cm, ale péct to můžete v čemkoliv, jen dbejte na to, aby vrstva těsta byla vysoká alespoň 1 cm, ideálně tak 1,5 cm.
Správná barva upečených sušenek je světlá, neměly by v troubě téměř vůbec chytit bronz - čím hnědší si je upečete, tím křupavější a sušší budou.

Závěr:
Jako důkaz toho, že mi fakt děsně moc chutnají, budiž to, že za poslední měsíc jsem na jejich výrobu spotřebovala čtyři másla (a ne, nepočítám tam to spotřebované v televizním studiu). Ve výsledku je to totiž něco, co je připravený za opravdu krátkou dobu a chutná to šíleně dobře i před samotným pečením. Já už od malička ujídala těsto ještě za syrova a tady bych snědla syrovou klidně celou mísu, takže pokud jste na tom jako já, opět dopředu varuju, neujídejte to těsto před pečením! Jinak nebudete mít co péct. Po upečení je třeba je nechat vystydnout, aby "prsty" zpevnily a chutnaly tak, jak mají, tedy sušenkově a nerozpadly se vám v rukách. A pak už je to jen fantazie, jak se na jazyku začne rozplývat ta máslová chuť, sem tam ji přeruší slané tóny a tak pořád dokola. Super, jdu spotřebovat pátý máslo, nedá se to vydržet :D

V posledních pár dnech jsem dělala něco jako korekturu všech předešlých příspěvků, protože jsem si všimla (fakt brzo), že sem tam se mi vloudil překlep anebo rovnou nějaká opravdu šílená hrubice, za kterou bych si měla dát ideálně pár facek, ale zase se mám celkem ráda, takže tohle jsem vynechala a jen jsem je zbabělecky sprovodila z těch internetů (i když věřím, že ten všivák Google archív by je z fleku ještě vylovil). Každopádně jsem si všimla, že tady ty úvodní odstavečky v předešlých receptech by nakrásně posloužily jako záznamy o počasí :D Například tři roky zpátky byla kosa už na konci září a za týden by nás měla čekat opravdu pořádná kosa, ale tak hlavně, že jsem dělala v té době zmrzlinu. Tento rok ne, tento rok na začátku října, kdy venku ještě pořád zvládám pobíhat přes den jen ve svetříku, nadhodím předpis na horký závin s typicky podzimním ovocem a typicky celoročním ovocem (což měl být vtípek, ale je to vlastně realita). Tak hurá na něj!

Anebo taky ne. Teda ještě ne. Nejdřív trochu počteníčka k ranní kávě. Tentokrát to je celkem jednoduchý recept, i když posledně to nakonec bylo o sušenkách a ty taky byly celkem lehký. Tak příští týden si nachystám něco odvážnějšího, slibuju! (A ne, sliby nejsou chyby, alespoň tentokrát). Ono to není na škodu občas připravit něco, co se nevyrábí čtyři hodiny (ale jen dvě, haha). Osobně se mi to do tohohle ročního období parádně hodí, když už jsem to počasí nakousla. Nevím, jak to mají ostatní, ale já jsem jaksi polomrtvá (což se zas bezvadně hodí na konec října, nebudu potřebovat kostým!). Ve škole jsem teď dvakrát týdně, takže pokud nemám brigádu, mám možnost si ráno přispat aspoň do osmi. Pak si dám kafe, abych se probrala, a paradoxně po něm chci spát ještě víc než před ním. Obviňuju počasí, kávy se vzdát nehodlám :D A protože prospat den jaksi nemůžu a ani nechci, tak bojuju s tou umrlčí pseudobdělostí a nemám náladu na žádný složitosti. A pak právě otevřu svou studnici moudrosti, kterou je taková moje polorozpadlá knížečka, do které jsem si dřív lepila recepty z časopisů, a pátrám po něčem lehčím, co jsem chtěla zopakovat už dávno, ale zase mi do toho něco vlezlo.

Tento závin je přesně tím něčím lehčím, co udělám každý rok minimálně jednou už asi pět let, ale poprvé jsem ho nafotila přímo tragicky a pak zase mizel tak rychle, že jsem ho vyfotit nestihla. Takže teď jsem si to pečlivě hlídala, pekla jsem ho pozdě večer, abych měla jistotu, že nezmizí. Samozřejmě jsem to sama nevydržela a jednu nohavici z půlky snědla. Ale tak pořád mi zbyla jedna celá fešanda, která měla být ráno hvězdou mého "fotošůtu". Schválně jsem ji nechala na plechu bokem na sporáku a tu nakrojenou nohavici jsem dala pěkně do středu linky i s nožem, aby bylo jasný, že tahle je určená ke konzumaci a její další rozkrájení mi nepřivodí infarkt. Velkou chybou byl můj následný odchod na noční setkání s přáteli (protože zůstat v pátek večer doma se nenosí; ne, dělám si srandu, prostě se konečně můžeme všichni sejít po tom týdnu). Přišla jsem domů totálně mrtvá za svitu měsíce, šla se napít do kuchyně, rozsvítila jsem světlo a ha! Co nevidím! Rozkrájená nohavice netknutá a přendaná zpátky na plech k mé nebohé fešandě, kterou někdo přeťal na půl, aby se tam vešla právě ta z půlky snědená. Před očima jsem měla rudo. Fakt rudo. A začala jsem běsnit. A nadávat. Nejhorší, co můžete food bloggerovi udělat, je nakrájet nebo jinak znehodnotit jeho dílo před focením. Doteď dávám obětiny bohům za to, že jsem tím svým chvilkovým šílenstvím nevzbudila rodiče (jinak bych si už nejspíš musela hledat vlastní bydlení). Hlavně jsem fakt nedokázala pochopit, proč ten někdo mermomocí na sílu musel ten rozjedený závin vracet ze servírovacího talíře zpátky na plech. Bohužel jsem špatný Sherlock Holmes, a tak viník nikdy nebyl dopaden. A já si ráno byla nucena upéct jednu extra nohavici na focení. Někteří bloggeři jsou prostě trochu padlí na hlavu. Já teda určitě, ale léčebnu jsem na to ještě nenašla :D

Jak se tak dívám, původ receptu máme za sebou, zábavnou historku, ze které vycházím jako cholerický blázen, taky, takže je téměř hotovo. Moc změn jsem tentokrát neprováděla (soudě dle poznámek v mé knížečce), ale něco málo přece jen jo. Přidala jsem trochu cukru a vyměnila bílý za třtinový, přišoupla rum do rozinek a dávám si pozor na to, aby ty hrozny byly vždycky bezsemenné. Poprvé jsem tohle jaksi opomněla a musela jsem dolovat z každého jednotlivého hrozínku (je tohle vůbec slovo?) jedno jadýrko za druhým. Parádní plýtvání časem, doporučuje deset doktorů z devíti! Používám bílé hrozny (i když barvu mají zelenou) a jablka většinou od babičky. Přiznám se, že netuším, co to je za odrůdu, ale za těch pět let měly ty jablka barvu různou a pokaždé závin chutnal skvěle, takže tady to není potřeba řešit. Jen ty vyloženě moučný bych asi vynechala nebo snížila množství cukru.

Pokaždé, když v Prostřeno někdo dělá závin, se ho ostatní ptají, jestli si těsto dělal sám, a jakmile ne, je oheň na střeše a body padají dolů raketovou rychlostí. Dneska jsem už na sebe práskla horší věci, nevidím teda důvod proč nepokračovat dál :D Nejradši mám totiž závinči štrúdl v listovým těstě, takže pokud zrovna nemám opravdu hodně času, používám taky kupovaný. Na druhou stranu chápu, že když jde člověk do kuchařské soutěže, měl by se snažit předvést svoje kuchařské umění a ne to nakupovací, ale tak já jsem celkem tolerantní člověk. Pokud mi někdo nesahá na věci před focením! V případě tohoto závinu však dělám výjimku a těsto si vytáhnu sama. Pokud to bude vaše premiéra v taženém těstě, tak podle mě je nejlepší vytahovat ho na rukách tak, že máte zatnuté pěsti a těsto položené na těch vystouplých kloubech, takto se mi nejmíň trhá. Nejvíc se mi v něm dělaly díry, když jsem ho poprvé vytahovala konečky prstů, ale záleží spíš na vás, co vám bude nejvíc vyhovovat. Při druhé půlce těsta už budete mít svůj vlastní grif.

Na konec jedna anketní otázka. Jakou část u závinů máte nejradši? Já rozhodně konce. Tam je totiž nejvíc těsta a naprostá bomba je, když je to těsto ještě pořádně nasáklé vší tou šťávou a jakoby nedopečené. To si pak vždycky ukořistím takový pěkný konec jen pro sebe a lžičkou důkladně vypreparuju všechnu náplň (a sním, o tom žádná) a na závěr si právě vychutnám to samotné těsto. Zjistila jsem, že nejsem takhle ujetá sama, kdepak, kamarádka to jí na vlas stejně. Takže záviny jím ze zásady osamoceně, abych nikoho nepohoršovala. A co vy? To by bylo vše a pamatujte, nejlepší záviny stejně dělají babičky!

Ingredience:
1 vejce na potření
vanilkový cukr moučka na posypání
Těsto:
350 g hladká mouka

špetka soli
1 vejce
150 ml mléko
20 g máslo, rozpuštěné
1 lžička ocet
Náplň:
50 g rozinky
cca 100 ml rum
700 g jablka, oloupaná + bez jádřinců
300 g hrozny bez semínek
200 g třtinový cukr
80 g strouhanka
90 g máslo, rozpuštěné

Postup:
Těsto: V míse smícháme mouku se solí a přidáme vejce, mléko, máslo a ocet. Důkladně promícháme do smísení a pak rukama zpracujeme na hladké těsto. Dáme na teplé místo rozležet asi na jednu hodinu.
Náplň: Rozinky zalijeme rumem a necháme aspoň 15 minut nasáknout (ideálně co nejdéle to jde). Jablka rozkrojíme na polovinu a tu pak pokrájíme na plátky. Hrozny překrojíme na půlky.
Sestavení: Těsto rozdělíme na dvě stejné části. Každou část vyválíme na tenký velký obdélník a rukama mu pak pomůžeme a vytáhneme ho na velmi tenký obdélník (ale zase ne tak tenký, aby se začal trhat). Rovnoměrně posypeme každý obdélník polovinou jablek, hroznů, cukru a rozinkami. Posypeme každý polovinou strouhanky a pokapeme polovinou másla a nakonec i trochou zbylého rumu z rozinek. Nezapomeneme nechat u všech stran cca 2 cm velké okraje. Ty potřeme vejcem (aby se záviny během pečení nerozpadly) a těsto srolujeme do závinu. Potřené okraje dobře přitiskneme, aby se dobře přilepily a nikde nebyla žádná díra/otvor (jinak by náplň během pečení vytekla). Opatrně přeneseme oba záviny na vyložený plech, potřeme vejcem a pečeme v předehřáté troubě na 180C asi 20 až 30 minut, až bude celý povrch zlatavě hnědý. Necháme zcela vychladnout, pak nakrájíme a poprášíme moučkovým cukrem.

Pokud začne povrch závinu tmavě hnědnout po prvních 10 minutách, snížíme teplotu na 165C a dopékáme dalších 10 až 20 minut.

Závěr:
Nejspíš už ta část o snědené půlce závinu dost napověděla, že si na tomhle ujíždím a vůbec se nežinýruju. Zbytek u nás doma taky ne, mizí dost rychle. Krásně voní, především rum tomu dost pomáhá, a je pěkně šťavnatý. V případě tohoto závinu netuším, jestli ho mám radši ještě horký nebo až vystydlý, obě varianty mi chutnají fakt hodně, občas vychladnout (chudák) ani nestihne :D Spojení jablek a hroznů je osvěžující a spolu s těstem vytváří velice příjemnou kombinaci, která určitě osloví i zaryté zastánce čistě jablečných štrúdlů.

Na úvod bych tentokrát chtěla začít trochu bokem, protože jsem si všimla (jo jo, Google mi umožňuje všechny strašně stalkovat!), že na blog teď chodí dost návštěvníků ze stránek blogerkaroku.cz, kde jsem záhy odhalila, že jsem nominovaná v kategorii Jídlo. Za to bych chtěla moc poděkovat všem, kteří pro mě hlasovali, (teď to bude trošku sentimentální) protože mi to dává signál, že tady to moje tvořeníčko má smysl a že to tu rádi navštěvujete a to mě moc a moc těší :) Ve stejné kategorii je spousta dalších skvělých blogů, takže tam určitě zabruslete, pokud jste tam ještě nebyli, a dejte hlas svému oblíbenci. Budu-li to já, zlobit se určitě nebudu :D Hlasovat můžete do konce října, tak šup šup pospěšte.

Jak jsem slibovala minule, dneska to bude o něco pracnější. Nebo taky ne. Tentokrát dost záleží na tom, co už jste zkoušeli, co jste ochotni vyrobit doma a co radši koupíte. Takže to může trvat buď hodně dlouho, nebo taky relativně krátkou dobu. A stejně tak u toho můžou rupnout nervy hned čtyřikrát nebo třeba jen jednou. Mně ruply dvakrát. A to prosím pořádně, že se radši všichni doma stáhli do svých místností a nechali mě osamotě vychladnout. Ale k tomu až později.

Nejdřív je čas na historické okénko. Francouzský Gâteau St. Honoré je dort pocházející zcela nečekaně z Francie (teď jsem se snažila vypátrat, jestli se mi tu podařil zakomponovat pleonasmus, což vlastně pořád nevím, ale zato jsem se dozvěděla, že ho jindy používám skoro pořád; mimochodem kdo psal TSP v roce 2012, si teď určitě vybavil tu otázku na něj). Výslovnost si můžete poslechnout např. tady, já tu radši nebudu moc čarovat s jejím přepisem, abych někomu, kdo francouzsky opravdu umí, nezpůsobila menší srdeční příhodu. Na anglické Wiki se lze dočíst, že to je dort (= gâteau) pojmenovaný po svatém patronovi všech pekařů a cukrářů, kterým byl svatý Honorius z Amiens, biskup diecéze amienské. Zemřel v 6. století našeho letopočtu a jeho svátek připadá na 16. května. Proč je patronem pekařů a cukrářů, má hned dvě možná vysvětlení (a možná i víc, kdo ví, jak to tenkrát bylo). Jedna říká, že tomu tak je díky zázračnému zjevení ruky Boží držící bochník chleba v průběhu jedné z Honoriových mší. Ovšem druhá legenda tvrdí, že to bylo zase úplně jinak. Totiž když byl Honorius jmenován biskupem, jeho chůva, která zároveň pekla chléb pro celou jeho rodinu, tomu nemohla uvěřit a prohlásila, že tomu uvěří tehdy a jen tehdy (výroková logika, juchů!), když se lopata, kterou používala na strkání chleba do pece, zasazená do země zakoření a přemění v strom. A co se nestalo, lopata zakořenila, vyrostl z ní krásný a plodný morušovník a zázrak byl na světě, což vedlo k tomu, že se lopata na chleba stala jedním ze symbolů Honoria a ten se pak stal patronem pekařů. Která legenda je ta pravdivá, netuším a rozhodnutí nechám na vás.

Ve jménu Honoria pak byl postaven kostel a nakonec se po něm jmenuje i jedna ulice v Paříži. A právě v ní byl v roce 1847 vytvořen tento dort, a to konkrétně v cukrárně Chiboust. Podle ní se pak jmenuje i krém, kterým se dort plní a zdobí. Současnou verzi dortu tvoří základ v podobě listového těsta (francouzsky pâte feuilletée), na něj pak přijde věnec z odpalovaného těsta (pâte a choux) a na věnec profiteroly plněné krémem (crème chiboust), který je pak použit i na celou plochu dortu.

Začala bych tím listovým těstem. Ideální je máslové, jenže takové prodávají nejspíš jen v Utopii (jako jo, směsku másla a rostlinného tuku v obchodech občas mají) - a pokud víte její souřadnice, tak sem s nima! -, takže nejlepší je vyrobit si ho pěkně doma, protože v případě listového těsta s máslem je realita v obchodech podobná spíš dystopii. Tohle těsto je ta součást dortu, co vám jeho přípravu protáhne na celý den (anebo ho máte doma už vyrobené z minula jako já, byl to můj poslední kousek a náležitě jsem ho obrečela). A taky první část, u které vám můžou rupnout nervy :D Každopádně pokud jste se do něj ještě nepouštěli, vřele doporučuju to zkusit, fakt chutná výborně a můžete si ho udělat do zásoby. Podrobný postup a případně lehčí variantu na výrobu a užití najdete tady. Na ingredience není příliš náročné, jen ten čas ukradne dost.

Na kruhový podstavec z listového těsta pak přijde těsto odpalované. Po obvodu podstavce se nastříká kruh z odpalovaného těsta a zároveň se z něj na plech nastříkají malé větrníčky, které se pak naplní krémem. Těm se pak říká profiteroly a jsou základem pro croquembouche, kde se o nich můžete dočíst podstatně víc (ať se neopakuju). Tato část už se moc ošidit nedá, protože podstavec i "věnec" z odpalovaného těsta se pečou současně, takže pâte a choux chtě nechtě udělat musíte. Ale vážně nejde o raketovou vědu, dělám ho dost často a vždycky se to povede - i poprvé to vyšlo na výbornou. Co se týče těch větrníčků, ty se po upečení nechají vychladnout a ještě neplněné se vrškem namočí do tekutého karamelu a pak se jím rychle přitisknou na pečící papír. Po zaschnutí karamelu se opatrně sejmou a voilà! Nahoře budou mít tu efektní rovnou karamelovou plošku, teprve takto nachystané se naplní krémem. Pak se lehce namočí do karamelu i spodní stranou a přitisknou se na upečený věnec. A už se blížíme do finále.

Pro mě nejtěžší část jsem si nechala nakonec. Základem pro crème chiboust je klasický cukrářský krém alias crème pâtissière. Ten je sám o sobě relativně snadný na přípravu a používám ho možná víc, než bych měla. Více o něm je opět v příspěvku o croquembouche. V případě tohoto dortu se crème chiboust někdy nazývá taky crème saint-honoré a na dort by se měl nastříkat zdobícím sáčkem se speciální zdobící špičkou, která se přímo jmenuje St. Honoré. Tu jsem teda nesehnala (a vůbec to není proto, že jsem se pro tenhle dort rozhodla během tří minut a hned ho začala realizovat), ale předpokládám, že někde na těch internetech bude k mání. Ovšem zpátky ke krému. Jako první se vyrobí lehce pozměněný cukrářský krém a k tomu se pak přidá želatina a italský sníh. Ovšem dost často je k vidění dort sv. Honoria s mnohem méně náročnějším crème chantilly, což je v podstatě jen (oslazená) ušlehaná smetana. Anebo se k cukrářskému krému přidá neslazená vyšlehaná smetana a též je hotovo.

Ten italský sníh je taková kapitola sama pro sebe. U toho mi vyloženě ruply nervy a div nepraskla žilka na čele, protože se mi zoufale nedařil. Dvakrát. S termínem italský sníh jsem se v češtině zatím nesetkala, ale v ostatních jazycích jaksi rozlišují různé druhy ušlehaných bílků podle jejich způsobu přípravy. Konkrétně existuje francouzský, švýcarský a tady ten italský sníh. Francouzský sníh je ten nejzákladnější, který všichni známe, zkrátka bílky vyšlehané s cukrem. Švýcarský je taky poměrně často využívaný, spočívá v zahřívání a zároveň šlehání bílků nad vodní lázní, až se utvoří pevné špičky. A pak je tu ten italský prevít, který je pro mě nová noční můra. Ten se připravuje vyšleháním bílků do tuhého sněhu (potud žádný problém) a pak se do něj přidá svařený cukrový sirup, což je ta součást, co mi to vždycky pěkně pokazila. Cukrový sirup (či rozvar) se má zahřívat na nějakých 120 stupňů a pak se vešlehat do vyšlehaných bílků. Problém nejspíš nastane, když zjistíte, že nemáte teploměr, kterým byste si tu teplotu pohlídali (jako já). Jako jo, ten osobní lze použít, stojíte-li o rtuťovou příchuť (nebo v moderní domácnosti o aroma páleného plastu), ale pokud tomuhle člověk vyloženě neholduje, je lepší použít něco, co při zahřívání nad 100 stupňů nepraskne.

Tím by měl být cukrářský teploměr, bez kterého prostě už nemůžu žít po tomhle zážitku. Nemám ho a nutně ho k životu potřebuju, do té doby nebudu klidně spát a budu mít noční můry o vražedném italském sněhu, který mě po nocích mučí a pomalu usmrcuje. Což mi připomíná Vánoce. Teda ne to zabíjení, bílou kazajku ještě můžete odložit, páni doktoři, ale ten teploměr. Já totiž vždycky říkám, že nic nepotřebuju, když si mám napsat Ježíškovi. Ale teď vlastně nutně potřebuju ten teploměr. Takže ~~mami, tati~~ Ježíšku, k Vánocům prosím jeden cukrářský teploměr (a jestli ho nedostanu, tak začínám pochybovat o tom, že ty dárky vážně nosíš ty; a pokud ho dostanu, tak vím, že to naši četli). Co jsem tím teda chtěla říct, zkrátka jsem se ujistila (po šesti bílcích na vyhození a dvou zapatlaných hrncích od cukrovýho rozvaru), že bez kontroly teploty italský sníh zhotovit moc nejde. Teoreticky by cukr na plotně měl začít bublat, a tím naznačit správnou teplotu. Ten můj bublal a stejně se mi po zašlehání do bílků celá směs zdrcla a byla z toho sladká bílková voda. Pak už mi těch vajec bylo fakt líto, takže si počkám na Vánoce a teploměr pod stromečkem :D

Jak jsem to nakonec vyřešila? Měla jsem připravený cukrářský krém s želatinou, zbýval přidal italský sníh. Tomu se u mě prostě nelíbilo, takže jsem se rozhodla pro tu variantu s použitím šlehačky. Na jednu dávku krému to chce zhruba půl litru šlehačky. Vzhledem k tomu, že to je další šílená porce tuku (oproti sněhu, který nemá skoro žádný), volila jsem už jen čtvrtlitrovou krabičku a nemůžu si stěžovat. Každopádně pokud se rozhodnete pro šlehačku místo sněhu, už do krému nedávejte želatinu, protože bude zbytečně tužší, než by musel být. A pokud budete chtít, celý povrch můžete ještě postříkat další dávkou smetany. Hm, na jeden malý a tenký korpus dát porci krému a 750 ml smetany, to je vážně zabijácký dezert. Ale výborný! Všechno je to výborný!

V receptu tedy popisuju výrobu crème chiboust pro ty, kteří mají teploměr, v poznámkách pak najdete tu snazší variantu se šlehačkou. Mimochodem tento dort je často součást zkoušek na různých cukrářských školách, protože obsahuje všechny ty zásadní součásti francouzské cukrařiny, a to listové těsto, profiteroly, italský sníh a cukrářský krém. Tak šup do něj, bude to určitě za A!

Ingredience:
Korpus:
cca 350 g listové těsto
Odpalované těsto:
100 ml mléko
38 g máslo
malá špetka soli
5 g cukr krupice
60 g hladká mouka, prosátá
2 vejce střední velikosti!!
Crème chiboust:
250 ml plnotučné mléko
25 g kukuřičný škrob
3 velké žloutky
70 g cukr krupice
1 vanilkový lusk
30 g máslo
2 plátky želatiny
3 velké bílky
100 g cukr krupice do sněhu
35 ml voda
Karamel:
200 g cukr

Postup:
Korpus: Listové těsto rozválíme na pomoučněné desce na silnější plát (cca 0,5 cm), ze kterého pomocí šablony či límce od dortové formy vykrojíme kruh (průměr cca 24 cm).

Odpalované těsto: V pánvi na středním plamenu smícháme mléko, máslo, sůl a cukr. Za občasného míchání přivedeme k varu. Jak začne směs vřít, odstavíme z plotny a vmícháme mouku. Mícháme do úplného vmísení. Vrátíme na hořák a tzv. odpalujeme, dokud se těsto trochu nevysuší a nezačne odlepovat od stěn pánve. Toto je velmi důležitá část a zabere zhruba od 5 do 10 minut. Zda je těsto vysušené, poznáme podle tenké vrstvičky těsta přilepené ke dnu pánve - nesnažíme se ji odstranit, prostě ji tam necháme. Těsto přendáme do mísy a vařečkou ho mícháme asi 2 minuty, aby lehce vystydlo (teplota těsta by neměla být vyšší jak 60C). Přidáme jedno vejce. Nejdřív se těsto nebude chtít smísit, ale nakonec se tak stane, stále pokračujeme v míchání. Když pak těsto připomíná suchou bramborovou kaši, je čas přidat druhé vejce. Každé vejce dobře zapracujeme do těsta. Těstem naplníme cukrářský sáček s jednoduchou špičkou širokou 1 cm.
Crème chiboust: Plátky želatiny dáme do misky s vodou nabobtnat na cca 5 minut. Z 250 ml mléka odlijeme trochu do mísy a rozmícháme v ní škrob. Pak do ní zašleháme žloutky. Zbylé mléko dáme do hrnce, přidáme cukr, dřeň z vanilky i samotný vanilkový lusk. Tuto směs přivedeme k varu a pak z ní trochu odlijeme do mísy se žloutkovou směsí. Tu stále šleháme, aby se nám teplem nezdrcla. Zbylou horkou mléčnou směs dáme opět na hořák a nalijeme do ní tenkým pramínkem teplou žloutkovou směs, přitom stále šleháme. Nepřestáváme šlehat!! a přivedeme k varu. Krém začne houstnout. Vaříme asi minutu, pak odstavíme z plotny, stále šleháme. Přidáme máslo a odstraníme vanilkový lusk. Do ještě horkého krému vmícháme vymačkané plátky želatiny a mícháme do jejího rozpuštění. Pak krém nalijeme do mísy, okamžitě přímo na něj přitiskneme potravinářskou fólii (aby nevznikl škraloup) a necháme vychladnout na pokojovou teplotu. Mezitím připravíme italský sníh. Ušleháme bílky do tuhého sněhu. V pánvi zahříváme 100 g cukru s vodou, až rozvar dosáhne 120C. Za stálého šlehání sněhu do něj pomaličku přiléváme cukrový rozvar a pokračujeme ve šlehání, dokud se nezačnou tvořit pevné špičky a sníh není tuhý. Jakmile má italský sníh stejnou teplotu jako uvařený krém, lehce ho do něj vmícháme. Hotovým krémem naplníme zdobící sáček s úzkou jednoduchou špičkou.
Karamel: Cukr dáme do hrnce o malém průměru a zahříváme na střední plamen, dokud cukr nezačne karamelizovat (nemícháme ho, jinak bude hrudkovitý). Jak uvidíme, že spodní vrstva cukru je zkaramelizovaná, můžeme cukr lehce promíchat, takto postupujeme, až zkaramelizuje všechen cukr a případné hrudky se rozpustí. Odstavíme z plotny.
Sestavení: Korpus z listového těsta přeneseme na vyložený plech a propícháme ho vidličkou. Z odpalovaného těsta na něj po obvodu nastříkneme kruhový okraj. Stříkáme ho zhruba 0,5 cm od kraje listového těsta, protože odpalovaný límec v troubě nabobtná a mohl by z listového podkladu odpadnout. Pečeme v předehřáté troubě na 200C asi 10 minut (troubu neotevíráme, jinak nám límec z odpalovaného těsta splaskne), pak teplotu můžeme snížit na 180C (pokud korpus začne moc hnědnout) a pečeme ještě asi 5 minut do zlatavé barvy. Necháme vystydnout.
Ze zbytku odpalovaného těsta na vyložený plech nastříkáme malé hromádky 2 cm od sebe. Každá hromádka by měla být 2,5 cm vysoká i široká (je lepší je dělat spíš vyšší než širší). Prstem namočeným v teplé vodě jemně zamáčkneme jakékoliv špičky, které se vytvoří na hromádkách vlivem stříkání. Pečeme v dobře předehřáté troubě na 200C asi 10 minut (NEOTVÍRÁME troubu během této fáze, jinak skončíme s plochými placáky!!), pak teplotu snížíme na 170C a pečeme dalších 3 až 6 minut (nyní už můžeme plech otočit, abychom zajistili rovnoměrné pečení). Vypneme troubu a necháme v ní budoucí profiteroly ještě 5 minut dojít, pak je vyndáme a necháme zcela vychladnout.
Každý profiterol vrchní stranou hojně namočíme v právě uvařeném karamelu a rychle ho touto namočenou stranou přilepíme na pečící papír a necháme ztuhnout. Pak profiteroly opatrně odlepíme, měly by mít nahoře rovnou karamelovou plochu. Dno každého profiterolu propíchneme zdobícím sáčkem s krémem a naplníme jej. Pak opět rozehřejeme karamel (je-li to třeba) a postupně v něm namáčíme profiteroly propíchnutou stranou a lepíme je na korpus na límec z odpalovaného těsta. Vnitřní prostor dortu vyplníme zbylým krémem (vyměníme zdobící špičku za nějakou větší). Můžeme ještě celé zakrýt ušlehanou smetanou. Dáme do lednice vychladit a podáváme.

Doporučuju udělat si vlastní listové těsto. Recept najdete ZDE. Udělejte si ho víc do zásoby, vyplatí se to.
Pokud nemáte cukrářský teploměr, vynechte v krému želatinu a místo sněhu s cukrovým rozvarem ušlehejte 250 až 500 ml smetany ke šlehání a vmíchejte do vystydlého krému.
Dort je vhodné sníst první den, pak začne karamel slábnout a profiteroly mohou opadávat. I když mně do druhého dne vydržel v pořádku.

Závěr:
Všechny jednotlivý části jsou výborný, všechny jsem je už v nějaké variaci v něčem použila (i tady je najdete v několika mutacích), takže se nemá moc cenu rozepisovat o tom, jak to můžu jíst po kilech. Protože to píšu u všech a protože fakt můžu :D Je to trochu časově náročnější, jistý sníh je trochu peklíčko (ale zase ne pro všechny, většina lidí to zvládá v pohodě), ale jinak to není tak obtížný dezert. A pokud nemáte teploměr, je to ideální šance si ho vynutit třeba k Vánocům nebo narozeninám nebo jen tak, v kuchyni se neztratí. A obzvlášť ne v té cukrářově.

PS: Tímhle jsem si konečně odškrtla další položku na seznamu věcí, co chci jednou upéct. A taky to byla jedna ze starších výzev Odvážných pekařů (konkrétně z května 2007).

Zítra je Halloween, už rok mi doma leží pavoučí ozdobné obaly na cupcaky, takže jsem je musela jednoduše použít. Já vůbec většinou objevím to, co potřebuju, až je pozdě, nebo to už nepotřebuju. Například v září jsem si koupila tvořítka na nanuky a už teď je mi jasný, že budou ležet v záloze až do léta. Koneckonců, k té pečící formě s děsivýma dýněma jsem se taky ještě nedostala, čas prostě utíká příliš rychle. Anebo ho příliš efektivně dokážu proflákat, to bude nejspíš pravdě blíž. A taky jsem poslední dobou hrozná skleróza, v počítači jsem našla asi rok staré fotky halloweenských cupcaků a (kromě toho, že jsou naprosto katastrofické a nepoužitelné) absolutně vůbec si nepamatuju, že bych je připravovala, natož pak z čeho :D Tentokrát jsem si všechno naštěstí pilně zapisovala, a tak na večer všech svatých neostrouhám. I když možná jo, protože to je až za několik hodin a já mám problém ~~odolat už teď~~ nesníst těch pár zbylých dortíků teď ráno. Dýně je zkrátka čarovná.

Na začátku si ještě udělám menší PR, a to tak, že odkážu na pradávný recept na strašidelnou zmrzlinu, konkrétně granitu, která je plná vodky (ale zase ne tak moc), což ji dělá ideálním osvěžením na halloweenskou párty, pokud třeba pořádáte. Takže pokud neradi pečete, můžete vyzkoušet právě ji. Anebo honem začít objevovat vášeň k pečení, je tam někde uvnitř, věřte mi!

Moje setkání s dýní proběhlo už pár let zpátky. Co to povídám, přesně dvě desítky let zpátky. Na zahradě nám vždycky rostly ty obří monster tykve, co byly pomalu větší než já (ale já byla malá, tunový obříky se nám zase vypěstovat nepodařilo). Z nich jsme dělali kompot a to bylo nejspíš všechno. Nebo mi to nechutnalo, a tak si to radši nepamatuju. V posledních letech (a taky proto, že už nemáme na zahradě dýně) nejvíc používám hokaido. A úplně nejvíc ji používá sestra. Poslední dobou si ji peče tak často, že se divím, že ještě není celá oranžová :D Hokaido je teď extra trendy a stejně tak matcha. Kdyby jídlo mělo vlastní fashion week, po všech molech s podzimní kolekcí by se prášil matcha a kutálela tykev. I když možná éra hokaido už trochu vyhasíná a nastupuje vláda dýně špagetové, máslové, mexické a kdo ví jaké ještě. Zato matcha je teprve v rozpuku.

Proč tu mluvím o hokaido? Protože tentokrát jsem použila do cupcaků právě tenhle typ. Sice když ji pečete jen tak k jídlu, nemusí se loupat, ale když z ní potřebujete udělat pyré, je lepší tu kůru sundat, jinak tam budou s největší pravděpodobností hrudky (anebo možná uvaříte mixér, budoucnost je nejistá). Tak či tak, hokaido lze použít jak na slané, tak sladké pokrmy (pokud si chcete přečíst o všech výhodách hokaido, doporučuju tyto stránky). Musím tu trochu vychválit sestru, dělá fakt dobrou dýňovou polívku. Kam se mi teda ale neštýmovala, byl dýňový koláč. Dýňový koláč byl posledním z té svaté trojice tradičních amerických koláčů (nebo teda pájů), který mi zbýval vyzkoušet (ty dva další jsou pekanový a jablečný). A bohužel pořád zbývá. Loni jsem ho zkoušela právě z hokaido a moc nadšená jsem nebyla, chutnal spíš jak zelenina s cukrem (což možná je někde na světě zcela normální kombinace, ale u koláče ji úplně nevyhledávám). Shodou okolností jsem se během své stáže na Ukrajině dostala do řeči ohledně tohohle páje s jedním Američanem, který mi prozradil, že nejlepší je právě z té úplně nejobyčejnější obří dýně. Jo, tak to jsem si teď v létě zajásala, že tento podzim konečně splaším tu správnou dýni, protože ta je přece všude. Šeredný to omyl. V jediném obchodě jsem ji neviděla, babička je přestala pěstovat (od letoška přešla na hokaido), a tak pátrám dál a doufám, že aspoň někde na trhu bude k mání. A jak ji najdu, budu zase shánět odvoz. I když totiž občas jakože pro zdraví s něčím pohnu, deset a víc kilo půl hodiny držet nejspíš nedokážu, jsem stále slaboučká.

Můj nezdar s koláčem ovšem naštěstí nenastal znovu v případě těchto dortíků. Pokud dýňové pyré smícháte s něčím dalším a upečete, chutná vážně skvěle i ve sladké variantě, tady proti hokaido nemůžu říct křivého slova. Na druhou stranu, u toho čaje by se něco najít mohlo. Matcha je zelený čaj, který pochází z Japonska. V poslední době se stal hodně populárním právě i jako surovina na pečení, poprvé jsem ho zaznamenala tak pět let zpátky na zahraničních stránkách, poslední rok dva se dost objevuje i na české scéně. Jeho výhoda je v tom, že je to zelený prášek, který stačí rozmíchat v těstě nebo krému, a ihned dostává celý dezert jemnou čajovou příchuť a krásnou zelenou barvu. Vyslovuje se jako mača a v Japonsku byl (a je) součástí čajového ceremoniálu, v kuchyni se používá i do wagashi (čti vagaši), což je typické japonské cukroví vyráběné ze slazené fazolové pasty a tvarované či barvené do nejrůznějších podob v souladu s ročním obdobím či jiným tématickým námětem. Moc pěkné video o wagashi je např. toto (i když to přímo nesouvisí s matchou, myslím, že stojí za zhlédnutí). Matcha má spoustu zdravotních výhod jako je vysoký obsah antioxidantů a mimo jiné jeho konzumací dojde k efektu zvýšení pozornosti, prostě dokáže nakopnout podobně jako kofein.

Co může být menší nevýhodou matcha čaje, je, že je to čaj :D Totiž ne každý holduje chuti zeleného čaje a vzhledem k tomu, že jídlu dodá tuhle příchuť, ne všem to pak musí sednout. Když jsem poprvé ochutnala krém s matchou, kdy jsem tam měla jen jednu lžíci tohohle čaje, nezdála se mi ta chuť příliš výrazná. Takže jsem přidala lžíci druhou a byla jsem spokojená, že to má takovou mírnou čajovou chuť. Pak přišla k míse s krémem mamka, ochutnala a pronesla, že je to fakt nedobrý (používám menší eufemismus). Na druhou stranu, zbytek rodiny a celá čtveřice kamarádů mi krém schválila, takže integraci matcha čaje do kuchyně považuju za úspěšnou misi (akorát pro maminku budu vždycky dělat vzorek bez čajového upgradu). Asi bych to shrunula tak, že pokud nemáte rádi čaj a nejvíc ze všeho zelený čaj, tak matcha v dezertech vás nejspíš neosloví (anebo přímo odpudí). A pokud máte čaj rádi, naopak vás velice mile překvapí a potěší.

Musím se pochválit, jelikož se příprava obešla bez karambolů, snad jen zjištění, že už mám poslední kousíček marcipánu, mě přivedlo k menšímu srdečnímu ataku, ale naštěstí to stačilo na všechny cupcaky a dokonce i na pár extra mini dýniček pro sestru, která by je nejradši ze všech dortíků snědla. Použila jsem na ně marcipán od Dr. Oetkera (i když raději mám z Lidlu, protože má vysoký podíl mandlí, ale zase je těžce nedostatkovým zbožím, nejsou-li Vánoce), obarvila ho na oranžovo (mimochodem to je jediná umělotina, co do cupcaků přijde, jinak jsou všechny barvy přírodní), v dlaních ukutálela malinké kuličky a tupou stranou nože jsem pak po obvodu udělala podélné zářezy. Sama jsem byla překvapená, že to bylo tak lehký a vypadalo to skutečně jako dýně. Stopku jsem pak vytvořila z krému, dal se kupodivu taky dobře tvarovat mezi prsty. A teď už k receptu, ať je máte do večera hotové (nebo na dušičky, nebo jen tak, protože je sezóna dýní).

Ingredience:
cca 100 g marcipán
oranžové potravinářské barvivo
Cupcaky:
260 g hladká mouka
160 g třtinový cukr
50 g cukr krupice
1 lžička kypřící prášek
1/2 lžičky soda
1/2 lžičky soli
1 1/2 lžičky mletá skořice
1 lžička mletý hřebíček
1/2 lžičky mletý zázvor
1/2 lžičky muškátový květ
1/2 lžičky mleté nové koření
500 g dýňě (hokaido)

30 g bílý jogurt
130 ml olej
2 vejce
1 lžička vanilkový extrakt
Krém:
500 g ricotta
160 g bílá čokoláda
1 - 2 lžíce čaj matcha

Postup:
Cupcaky: Nejdříve připravíme dýňové pyré: dýni rozkrojíme a veškerý vláknitý vnitřek se semínky vydlabeme (a vyhodíme). Dýni pokrájíme na menší kousky a pečeme na vyloženém plechu asi 30 minut v předehřáté troubě na 170C, až slupka začne lehce černat. Necháme vystydnout a pak slupku sloupneme či odkrojíme. Takto očištěné kousky dýně rozmixujeme na hladké pyré (potřebovat budeme 270 gramů). Mouku, oba cukry, kypřící prášek, sodu, sůl a všechna koření smícháme. V jiné míse smícháme 270 g dýňového pyré, jogurt, olej, vejce a vanilku. Dýňovou směs nalijeme do mouky a promícháme vařečkou dohladka, až v těstě nejsou hrudky. Těstem naplníme košíčky do tří čtvrtin. Pečeme v předehřáté troubě na 180C asi 10 minut, pak teplotu snížíme na 160C a pečeme dalších 5 až 10 minut. Necháme zcela vystydnout. Každému dortíku seřízneme špičku (a dáme ji zatím bokem). Ozdobíme krémem. Seříznuté špičky rozdrobíme na malé kousíčky a každý cupcake posypeme. Z marcipánu a barviva vytvarujeme malé dýně a posadíme je na ozdobené cupcaky. Můžeme ihned podávat.
Krém: Ricottu necháme stát při pokojové teplotě aspoň 2 hodiny. Čokoládu nalámeme na malé kousky a rozpustíme ve vodní lázni. Necháme vystydnout, aby byla zhruba vlažná. Mixérem rozšleháme ricottu s čajem matcha do smísení, pak přidáme rozpuštěnou čokoládu a šleháme dohladka (asi 2 až 3 minuty). Krémem naplníme zdobící sáček s širokou špičkou a můžeme použít.

Na 270 g pyré je potřeba skutečně zhruba půl kila dýně. Pokud by vám pyré nešlo v mixéru rozmixovat dohladka, přilijte do něj trochu oleje (z uvedených 130 ml), mělo by to jít snadněji.
Do krému dejte nejdříve jednu lžíci čaje a ochutnejte, zda na vás není jeho chuť příliš intenzivní, teprve pokud nebude, přidejte i druhou lžíci.

Závěr:
Nejdřív jsem se trochu bála (nebo spíš nejdřív jsem se vůbec nebála, až jsem cítila tu silnou vůni dortíků a čaje, tak jsem se bát začala) té kombinace čaje a kořeněných cupcaků, aby se to vzájemně nemlátilo, ale ve výsledku se to bezvadně doplňuje. Cupcaky díky koření fakt krásně voní a připomínají perníčky, těsto je s pomocí dýně hezky vláčné a akorát sladké. Krém mně osobně chutná, čajová příchuť není příliš výrazná (teda jak pro koho, jak jsem už psala, ale výsledná bilance je 7:1 pro matchu, takže oblíbenost čaje jasně vede!) a dodává jen lehký nádech čajové chuti. Já už jsem do krému žádný cukr navíc nedávala, zdál se mi sladký akorát, ale taťka by si ho například ještě dosladil, takže opět doporučuju ochutnat před samotným zdobením. Celkově jsem byla vážně nadšená, jak se tyhle dvě hlavní a výrazné ingredience pěkně skamarádily. Vřele doporučuju vyzkoušet, dokud je dýní všude plno.

Vánoce jsou za dveřmi, jako vážně, už jen pár dnů a je to tu. Jestli jsem si někdy stěžovala na to, že nakupuju dárky pozdě, tak do letoška to bylo pořád brzo. Letos je to pozdě. POZDĚ. Moje aktuální bilance je jeden dárek na skladě a všechny ostatní někde na cestě teprve. A když říkám na cestě, bohužel myslím nějakou imaginární cestu, kterou musí urazit z poličky obchodu do mého zorného pole. Já totiž ještě o jejich existenci ani nevím. Netuším, co přesně hledám, a mám zhruba dva dny na to, abych to zjistila, koupila, zabalila, do toho musím ještě péct, psát bakalářku a v ideálním světě (nebo taky možná tak leda ideovém světě kdesi v imaginárnu) se ještě učit rusky a mít nějaký společenský život. Jak se znám (a já se naneštěstí znám až moc dobře), zvládnu - snad teda - ty dárky (protože jinak to bude opravdu hodně smutný) a pečení a všechno ostatní se přesune na potom. A potom dost často znamená nikdy - mám svou vlastní verzi výkladového slovníku. Konkrétně teď se chystám tady na tyhle hvězdičky, protože doma u nás patří poslední tři roky ke stálicím, takže jestli stejně jako já trpíte nedostatkem času a přílišným návalem povinností, pojďte se pustit do těchto časově náročnějších hvězdiček a všechno ostatní taky přesuňte na potom. Cukroví má vždycky přednost! A můžete mít dobrý pocit z toho, že mě v tom nenecháváte samotnou.

Už podle názvu je jasné, že skořicové hvězdičky mají domovinu jinde, trochu víc západněji. Ačkoliv německy neumím, číst by se to mělo zhruba takto: cimtšterne a překlad zní: skořicové hvězdičky. Pochází ze Švábska (tohle mi přijde jako strašně vtipné jméno, protože je mi dvanáct), které se nachází na samém jihu Německa. Zimtsterne jsou typickým vánočním cukrovím jak v Německu, tak i v Rakousku. Skládají se z pár základních surovin, jako je skořice (tu určitě nikdo netipoval :D), bílky, cukr a mandle, občas se může v nějakém mini množství objevit i mouka, ale v převážné většině receptů se jí úspěšně vyhýbají. Mandle i skořice byly kdysi dávno v Evropě celkem raritkou, a tedy vůbec ne levnou záležitostí, takže se tyhle hvězdičky dělávaly právě a jen o významných svátcích, což jsou kupříkladu Vánoce. To zůstalo do dneška a mimo vánoční období nejsou k dostání, jinak je ale můžete běžně koupit v obchodech stejně jako u nás vanilkové rohlíčky a jiné tradiční cukroví.

Příprava je relativně jednoduchá, neobsahuje žádné obtížné procesy, jen výsledná hmota může dost zazlobit tím, jak parádně dokáže lepit. Asi bych teda měla opravit tvrzení z úvodu ohledně časové náročnosti a přepsat to na trpělivostní náročnost. Každopádně i tahle šlamastika se dá dost dobře eliminovat za pomocí cukru a mletých mandlí a to tak, že se do nich vykrajovátko vždycky "omočí" a teprve pak se vykrajuje. A samozřejmě podsypávat, podsypávat a podsypávat. Jak se všechno těsto přetvaruje vykrajovátkem do hvězdiček, potře se povrch bílkovou polevou a celé se to nechá zhruba přes noc zaschnout. Pak se to v troubě spíš usuší, než upeče, a je to. Nejen že hvězda je symbol Vánoc, ale ono i ta bílková poleva nahoře symbolizuje sníh a hnědý základ vespod zase zemi, takže v podstatě to je hvězda a zasněžená krajina v jednom.

Asi nejklíčovější na tomto cukroví bude konzistence. Neměly by být tvrdé a křupat, ale zase nesmí být úplně měkké. Vlastně bych to přirovnala k makronkám - na povrchu by měla poleva jen lehce křupnout (ale ne nějak výrazně) a vnitřek hvězdičky by měl být měkký a zároveň ne mokrý. Špatně se to popisuje, ale chuťově to pak každý pozná. Docílit se toho dá tak, že se těsto vyválí na dostatečně tlustý plát, skutečně je důležité tu tloušťku (nebo výšku?) nepodceňovat a nerozválet to moc tence. A pak taky nepřepéct, což souvisí i s polevou. Ta musí zůstat bílá, nesmí během pečení zežloutnout, takže je potřeba hvězdičky bedlivě sledovat a vytáhnout zavčas. Rovnou říkám, že v plynové troubě je to celkem oříšek, ale není to nemožný, moje pokusy budiž toho důkazem :D Z toho plyne i doporučení nepéct různě velké hvězdičky na jednom plechu, protože ty menší vám zežloutnou a zhnědnou, zatímco ty velké budou v top kondici. Samozřejmě mluvím z vlastní zkušenosti, to bych nebyla já, abych občas nemyslela (občas - můj slovník vysvětluje jako dost často, častěji než by bylo zdrávo) a nepekla to halabala a pak se nedivila.

Recept jsem sestavovala na základě šílenýho množství receptů, co jsem našla na různých německých stránkách. Oni se v podstatě moc neliší, občas někdo přihodí tu mouku, sem tam i citronovou kůru a použije jiný druh ořechů, ale v základu ty tradiční hvězdičky obsahují jen těch pár surovin jmenovaných na začátku. Na německé Wikipedii uvádí, že by zimtsterne měly obsahovat alespoň 25 % mandlí. Pokud to tak přibližně spočítám, v tomto receptu by jich mělo být víc než 40 %, takže podle mě více než vyhovující.

Najdou-li se tu nějací pamětníci, tak už určitě od začátku tuší, že tohle už někde viděli. A mají pravdu! Poprvé jsem tento recept zveřejnila v časopise Instinkt, ale jsou to už léta Páně a na blogu prostě chybět nesmí, protože jsou strašně dobrý a já je tu zkrátka chci (vůbec to není tím, že kvůli bakalářce absolutně nestíhám péct a fotit, a tím pádem o tom psát, jenom možná trošku, tak z 25 procent).

Ještě než nastane ta část se samotným rozpisem surovin a postupem, tady je seznam všeho vánočního, co můžete ještě upéct (kromě toho, co už na vás kouká ze záhlaví), pokud toho ještě nemáte dost, nezačali jste ještě, nestíhali jste zatím a tak :D

Ingredience:
3 střední bílky
230 g cukr moučka
300 g jemně mleté mandle
2 lžičky mletá skořice

cca 100 g jemně mleté mandle na vál
cukr moučka na vál

Postup:
Bílky ušleháme do pevného sněhu a postupně zašleháme cukr. Pokračujeme ve šlehání, až hmota tvoří měkké špičky. Do misky si odložíme cca 70 g sněhu a zakryjeme potravinářskou fólií. Mandle smícháme se skořicí a jemně vmícháme do sněhu. Mělo by nám vzniknout lepivé těsto. Vál hojně posypeme mandlemi a cukrem. Těsto vyválíme na plát tlustý cca 1 cm. Neustále podsypáváme, aby se těsto nelepilo. Vykrajujeme hvězdičky (vykrajovátko pokaždé obalíme v cukru, aby se hvězdičky daly vyjmout). První hvězdičky mohou dělat problémy, než se vykrajovátko dostatečně obalí. Dáme je na plech vyložený pečícím papírem. Pomocí štětce každou hvězdičku potřeme odloženým sněhem. Necháme schnout aspoň 6 hodin, ideálně přes noc. Pečeme v předehřáté troubě na 150C asi 8 až 10 minut. Sníh na hvězdičkách by měl zůstat bílý a cukroví by se mělo trochu nafouknout a být uvnitř měkké. Necháme vychladnout. Skladujeme v suchu a chladu.

Mandle neloupejte, melte je i se slupkou.
Na jednom plechu pečte jen hvězdičky stejné velikosti, jinak se jedny spálí anebo druhé nedopečou.
Podsypávejte těsto nejen cukrem, ale i mandlemi, aby nebylo příliš sladké (a bude to i méně lepit).

Závěr:
Vzhledem k tomu, že je to léty prověřená tradice oblíbená minimálně ve dvou zemích, tak tu nemůžu napsat nic jiného, než že jsou fakt skvělý. Kamarád se mi vždycky směje, že tu píšu pořád to stejný, ale přece bych sem nedala recept na něco, co není dobrý! Ledaže by byl apríl, ale to jsem teď prozradila, takže už by to nebylo vtipný. A tak teda opět zahraju tu ohranou písničku: jsou fakt výborný, peču je většinou hned z dvojité dávky, mám po nich strašně červený oči (protože jsem alergická na ořechy) a stejně je jím pořád pryč, čili stojí i za fyzický utrpení a to už je co říct, ne?! Mají výraznou skořicovou chuť a jsou teda sladký, ale díky mandlím pořád v rámci normy, syrové trošku připomínají marcipán, upečené jsou úplně famózní (to je asi jediný cukroví, který mi chutná víc až upečený :D). Uvnitř jsou krásně měkké a na povrchu lehoučce při kousnutí křupnou. Tím, že jste se pročetli až sem, jste už stejně cokoliv, co jste měli dělat, odložili na potom, takže čas už máte, a tím pádem šup do kuchyně a péct skořicový hvězdičky!

Leden byl ve znamení zkoušek (fuj!), únor pak ve znamení dokončování jedné takové závěrečné práce (dvakrát fuj!) a březen je konečně volný. Pokud teda pominu začátek školy, což by si dřív taky vysloužilo nějaký to kafrání, ale tentokrát to byla rozhodně úleva. Takže jsem se moc nenudila, ale bohužel taky moc nečinila v kuchyni. Když už jsem jakože chtěla, tak se mi nějak porouchala trouba a prostě nepekla, což určitě připomenu ještě někdy příště, až přijde na řadu ten výtvor, který to chudák schytal zrovna, když se v té troubě měl upéct. Ono vůbec od Vánoc jsem měla s tou naší troubou dost "veselých" zážitků, které navždy zůstanou vryty do mé paměti a budu se k nim vracet dost často, protože stěžování já nemám nikdy dost :D Když už jsem zmínila ty Vánoce, teploměr jsem bohužel nedostala (naši to tu asi nečtou?!), ale zase mi ukořistili pod stromeček takovou malou sadu na dezerty, konkrétně se s její pomocí budou dělat tyhle dorty v provedení mini jedna báseň. A taky kuliče. O těch to bude dneska.

Protože jsou ty Velikonoce, je určitě potřeba upéct něco velikonočního. Jidáše už bych měla, hot cross buns taky, beránka taky, takže jsem hledala novou výzvu, ideálně něco zahraničního, protože to domácí už mám vyzkoušeno (ještě mazanec mě čeká, ale ten zas třeba příští rok). Občas se mi stane taková věc, že v sobě najdu zárodky ambicí, což na podzim vedlo k tomu, že jsem se začala učit rusky. Takže už ovládám jen azbuku, protože nejlíp ze všeho umím hlavně zapomínat, ale jak člověk pokoří tu azbuku, tak má hnedka pocit, že rusky prostě už umí (nemám to tak jen já, že ne?), než si teda zkusí něco v té azbuce přečíst a zjistí, že po rozluštění toho "kódu" ty slova pořád nedávají moc smysl a moc se těm českým nepodobají. Ale jsem na sebe pyšná, základní ingredience v ruštině docela ovládám! A aspoň tak týden ještě budu (pak přijde na řadu ta moje superschopnost zapomnění, možná jsem X-man a nevím o tom). Každopádně před tímhle prozřením o mojí neruštině jsem zabrousila do ruských vod, abych vyzjistila, co tam pečou o Velikonocích. A výsledkem byl kulič.

Kulič (v azbuce Кулич) pochází z Ruska a tradičně se peče na Velikonoce. Co to přesně je, respektive jak to přeložit, byl celkem oříšek. Google mi nabídl "velikonoční mazanec" a jako jo, dalo by se to, ale na mazanec mi přijde méně máslový a vůbec ta výroba je poněkud jiná. Ptala jsem se našich, jestli náhodou netuší, a netušili, takže jsem ten Google zkusila použít znovu a ukázalo se, že jsem si asi upekla fotbalistu či co :D Takže jsem se smířila s tím, že kulič je zkrátka kulič, a přešla jsem do vyhledávání v azbuce a na ruské wikipedii se dočetla, že se jedná o velikonoční pečivo z kynutého těsta, které je typické tím, že je vyšší než širší. Povrch bývá ozdoben nejčastěji bílkovou polevou a různými cukrátky. Nahoru doprostřed se pak někdy napíše XB z ruského "Христос воскресе", což znamená, že Kristus vstal z mrtvých. Takový kulič se dá do košíku a po velikonočním obřadu se nechá posvětit od kněze. Pak se jí před snídaní během Velikonoc.

Procházením receptů jsem si zase všimla, že kulič se v Rusku dělá opravdu ve velkém, nejčastěji jsem nacházela recepty, kde byl kulič ze tří či čtyř kil mouky (a jako i z toho jednoho kila ho bylo fakt hodně!). Všechny si byly dost podobné, v některých se kromě rozinek nacházely i mandle a co se týče koření, přidává se buď muškátový oříšek, nebo kardamom, vanilka a často i citronová kůra nebo kandovaná kůra. Vzhledem k tomu, že mám alergii na ořechy, uvítala jsem, že ty mandle byly spíš méně časté a vynechala jsem je teda taky. Z koření jsem zvolila muškátový oříšek a vanilkový extrakt a protože nejsem fanda kandovaného ovoce, volba padla na tu čerstvou kůru. Jinak se v kuliči nachází vše typické pro kynuté pečivo: mouka, čerstvé droždí, máslo, cukr, vejce, mléko.

Zpracování už je o něco méně typické, všechno se to jenom nesmíchá, ale dost se v průběhu přípravy šlehá a mixuje. I kvásek se zadělává s podstatně větším množstvím mouky, než jsem zvyklá, takže jsem čekala, že mu to bude trvat o dost déle, ale kdepak, byl pěkně rychlej a já pak pěkně v nervu, že mi přetíká z mísy na topení a já nemám nachystanou tu směs, do které se má přidat. Nejdřív se totiž vyšlehají žloutky s cukrem, z bílků se udělá sníh, máslo rozpustí a nechá vystydnout, pak se to smíchá všechno s kváskem a kořením a teprve pak se přidá zbytek mouky. Takže po zadělání kvásku si nedávejte pauzičku jako já, ale hned pokračujte v přípravě. Jinak se může stát, že kvásek částečně skončí na topení nebo na podlaze a tak. Prostě občas se dějí nečekané věci a občas se dějí mně až příliš často! Pak už je to všechno ale hezky v klidu a příprava jde jako po másle.

Překvapující pro mě byla až fáze po naplnění forem. To těsto kynulo rychleji než Otesánek. A kynulo fakt hodně, že se mi to pak málem do trouby na výšku ani nevešlo. Rozhodně nedoporučuju dělat z uvedeného množství v receptu jeden velký kulič, protože by byl asi půl metru vysoký :D To mě přivádí k tomu, v čem to péct. V Rusku buď mají speciální formu, ale nejčastěji jsem viděla, že používají různé konzervy od broskví či fazolí a podobně, protože těch kuličů je najednou opravdu hodně. Já teda měla jeden větší, který jsem pekla v menším hrnci, a čtyři menší, které jsem právě pekla v té sadě na mini zákusky z Lidlu z Vánoc (jsou to v podstatě takové malé kovové kroužky bez dna o průměru asi 10 cm). Každopádně jak hrnec, tak ty kroužky jsem vyložila pečícím papírem, který hodně přesahoval okraje všech nádob, protože po obvodu byly nízké a kulič by nebyl vyšší než širší a určitě by z té formy překynul na dno trouby.

Ať už použijete cokoliv, třeba ty konzervy, vyložte je pečícím papírem tak, aby vytvořil okraje vysoké aspoň dalších 10 až 15 cm. Doporučuju formy zevnitř po obvodu silně potřít olejem, tak se na ně papír dobře nalepí a dno klasicky vymažte a vysypte. Pokud byste chtěli použít (jako já) ty kroužky bez dna, silně doporučuju vytvořit jim dno z pečícího papíru, protože já to neudělala a to těsto má takovou kynoucí sílu, že kroužky s kuličem rostly a vynesly se do jeho středu, zatímco spodkem to kynulo do obludných příšerek. Jen jeden jediný kynul pouze směrem nahoru. Velký kulič, co byl v hrnci, kynul bezproblémově do dokonalého tvaru (až na tu obří velikost). Forma by se měla těstem naplnit cca z jedné třetiny (berte ji jako celek i s vytvořenými papírovými okraji) a věřte mi, že to stačí bohatě. To těsto nakyne pěkně až po okraj během chvilky, téměř jako v Hrnečku, vař!

Jinak si na přípravu nemůžu stěžovat (šetřím si to na příště na troubu) a pracovalo se s ním parádně. Přejdu-li k polevě, je lepší ji na kulič dát až v den konzumace, protože jako každá bílková poleva nakonec ztuhne a hůř se pak krájí. Množství v receptu mi akorát vystačilo na těch mých pět "mazanců". Ještě asi poslední poznámka na závěr, pokud se vám zdá, že na fotce vidíte v kuliči spíš sušené meruňky než rozinky, tak se vám to nezdá. To se jen zase projevila moje chvilková nepozornost a místo rozinek jsem koupila meruňky a zjistila jsem to až ve chvíli, kdy už nebyl čas to zachraňovat. Ale chuťově to podle mě vůbec neublížilo, čili dobrá zpráva pro všechny, co rozinky nemají moc v lásce.

Ingredience:
Kulič:
360 ml mléko, vlažné
41 g čerstvé droždí
1 kg hladká mouka
280 g cukr krupice
5 vajec
1/2 lžičky sůl
kůra z půlky většího citronu
velká špetka muškátového oříšku
2 lžičky vanilkový extrakt
205 g máslo
100 g rozinky
Poleva:
1 bílek
120 g cukr moučka
1/2 lžičky citronová šťáva
barevné sypání na ozdobu

Postup:
Kulič: Do velké mísy dáme vlažné mléko, rozdrobíme v něm droždí, přisypeme 2 lžíce cukru a rozmícháme dohladka. Postupně přimícháme 300 g mouky tak, aby v kvásku nebyly hrudky. Kvásek dáme na teplé místo vykynout (např. na topení, kyne cca 30 minut). V další velké míse šleháme žloutky se zbylým cukrem do světlé pěny. Máslo rozpustíme a necháme vystydnout. Bílky ušleháme do pevného sněhu. Do žloutkové směsi přidáme citronovou kůru, muškátový oříšek, vanilkový extrakt, vystydlé máslo a krátce prošleháme. Pak přimícháme sníh z bílků. Přidáme 500 g mouky a rozmícháme vařečkou. Pokud je těsto příliš řídké (a nedalo by se hníst), přidáme dalších 100 g mouky. Těsto přendáme na linku a podsypáváme zbylými 100 g mouky (to proto, aby se do něj zbytečně nezapracovávala další mouka), zatímco ho hněteme cca 15 minut, až je pružné a nelepivé. Dáme ho do mísy, lehce posypeme moukou, zakryjeme utěrkou a necháme kynout do zdvojnásobení objemu na teplém místě asi 1 hodinu. Pak těsto opět přendáme na linku, přidáme do něj rozinky obalené v mouce a hněteme asi 5 minut, až jsou rozinky do těsta dobře zapracované a těsto nelepí a je pružné. Znovu ho necháme kynout zhruba 1 hodinu do zdvojnásobení objemu. Mezitím si vymažeme a vysypeme formy, po obvodu je vyložíme pečícím papírem tak, aby přesahovaly do výšky okraj formy aspoň o 10 cm (a výsledná "forma" byla vyšší než širší). Takto připravené formičky naplníme těstem z 1/3 a necháme na teplém místě kynout do doby, než se těsto vyšplhá téměř nahoru k okraji pečícího papíru. Povrch kuličů potřeme vajíčkem a pečeme v předehřáté troubě na 180C asi 10 minut, pak teplotu případně snížíme (pokud bude povrch již hnědnout) a dopékáme dalších 15 až 30 minut (podle toho, v jak velkých formách kuliče pečeme). Pokud po zapíchnutí párátka do středu kuliče na něm nejsou žádné drobečky, vyndáme kulič z trouby a necháme vystydnout. Pak ho vyndáme z formy. Na vychladlý kulič naneseme polevu a posypeme barevným sypáním.
Poleva: Bílek vyšleháme do měkkých špiček a začneme postupně při šlehání přidávat cukr. Opět šleháme do měkkých špiček (asi 5 až 10 minut). Na závěr můžeme přidat citronovou šťávu.

Před vyložením formy pečícím papírem ji po obvodu silně potřete olejem, papír pak na stěnách bude dobře držet.
Kulič pravidelně kontrolujte ze začátku pečení, protože opravdu hodně roste do výšky (aby se do trouby vešel, já musela snižovat mřížku na nejnižší patro).
Můžete vedle rozinek do kuliče přidat i stejné množství sekaných mandlí.
Množství těsta je zhruba na dva kuliče o velikosti vánočního panettone, hodně záleží na velikosti formiček (ale málo toho nebude).

Závěr:
Když jsem toho většího vytáhla z trouby, taťka se zhrozil, co to je za monstrum. Taky jsem se docela lekla. Narostlo to vážně do netušených rozměrů - na výšku měl určitě aspoň 30 cm. Chuťově je krásně vláčný a dost nadýchaný a jemný, hodně podobný jidášům, ale vydrží delší dobu čerstvý. Jedli jsme ho doma asi čtyři dny (tak byl velký) a pořád chutnal dobře a nevysušeně, což bývá často problém u kynutého těsta po dnu či dvou. Jak nejsem úplně velký fanda bílkové polevy (ale na perníčcích je to výjimka), tak tady se k těstu dobře hodila. Sladký je tak akorát, pokud bych to měla srovnat s vánočkou nebo mazancem, tak je o chlup sladší. Celkově za výsledek ten čas strávený přípravou určitě stojí, většina času je stejně čekání. A já se teď jdu ponořit do studia makroekonomie, snad se v něm neutopím!

Dneska trošku přistoupím k řešení restů z dob minulých - na facebooku jsem už hodně dávno slibovala tyhle muffiny, přičemž je předběhly vánoční hvězdičky a pak kulič, a minule jsem slibovala zábavné historky od plotny. Obojí bude dneska konečně napraveno a vyřešeno. I když k té plotně se vrátím ještě několikrát, protože se zdá být nevyčerpatelnou studnicí veselých podělávek. Teď zase přesedlám na ty muffiny. Ač se můžou zdát příliš obyčejné, což v podstatě jsou, je to takový základ, něco, co už nejspíš všichni dělali, tak tady zkrátka chybět nemůžou, protože jsem je vychytávala příliš dlouho, aby byly pěkně popraskaný na povrchu, pěkně měkký a vláčný a hlavně dostatečně čokoládový. Takže tady jsou.

Ne že bych prováděla nějaký statistický průzkum, ale tak nějak pozorováním bych řekla, že nejoblíbenější muffin bude ten čokoládový (anebo borůvkový, to by byl asi dost těsnej zápas), čili je jistota, že dřív nebo později přijde požadavek na jejich přípravu. Nejspíš jsem to tu už kdysi psala, ale první muffinové setkání mého já a muffinu proběhlo dost dávno na základce, a to ve školní jídelně. Pak následovalo období, kdy jsem se ségrou byla strašně pyšná na to, že si je dokážeme doma udělat samy jen s pomocí sypké směsi na vanilkové muffiny od Dr.Oetkera (nebo Vitany, paměť pomalu dosluhuje). Ještě větší pýchou jsme se dmuly, když jsme "objevily" možnost domácího tuningu a začaly je plnit marmeládou, máchat v čokoládě a tak. Nejbrutálnější zázrak pak přišel v podobě směsi na borůvkové muffiny z Lidlu (v rámci nejsvatějšího týdne ze všech svatých - amerického) a ten šel ruku v ruce s touhou umět to vyrobit prostě pěkně od píky, bez směsi. A to pak člověk v těch telecích letech zjistil, že ono je těch druhů nespočet, takže když se v obchodech objevily první čokomuffiny s krásně rozpraskaným povrchem a čokoládou ledabyle ležící v těch sexy puklinách, bylo naprosto nevyhnutelné, že se o ně doma pokusím taky.

Nebudu si nic nalhávat, první čokoládové muffiny byly žalostné. Jako dobrý chuťově, ale ne to božské ONO. Z obchoďáku byly lepší. Při zpětném pohledu by se dala chyba hledat v absenci čokolády a pouhé kakaové přítomnosti, pak taky ve způsobu přípravy, kdy jsem těsto dělala na způsob třeného (tedy spousta šlehání a mixování) a teď bych řekla, že k dokonalosti chybí ještě elektrická trouba, ale na tu si asi ještě tak rok počkám. Když jsem pak postupně do toho pečení zabředla hlouběji, tak jsem objevila Ameriku (ne teda jako Kolumbus nebo Vikingové, ale trochu moderněji skrz internet) a začala jsem zkoušet péct podle receptů z pera lidí za velkou louží. Mimochodem, některé moje prvotní pokusy o překlad receptů by se teď nádherně vyjímaly v nějaké skupině "Překladatelské peklo" (jestli taková není, někdo by ji měl založit, mohla bych přispět :D). Husté těsto jsem si pěkně přeložila jako tlusté, šlehat jako bít a tak podobně, zkrátka trošku smutný příběh v počátcích.

Ale zpátky k těm receptům. Po zadání chocolate muffins do Googlu, vyjedou v podstatě hodně podobné recepty, které se jen lehce liší poměry (pokud pátráme po těch základních muffinech). Většinou se jako tekutina objevuje mléko nebo podmáslí. Moje první "americké" muffiny byly s podmáslím, ale pořád to nebylo ono. Pak jsem zkoušela olej místo másla, ale to taky úplně neřešilo problém a pořád mi na povrchu nepraskaly. Po několika takových ne zcela přelomových pokusech jsem čokomuffiny dala k ledu a jelo se dál. Postupně jsem začala v cupcacích používat jogurt, protože díky němu jsou krásně vláčné, a tak jsem tu Ameriku objevila podruhé přidáním jogurtu do dalšího pokusu o čokomuffiny. Olalá, zázrak se konal.

Po těch menších úpravách a s jogurtem konečně v troubě praskaly, byly dostatečně čokoládové a uvnitř vláčné. Do košíčků je plním zhruba ze 3/4 plus o trošičku víc, krásně pak vyskočí ještě nad košíček. Měla jsem možnost vyzkoušet si u nich pečení i v elektrické troubě a jako jo, závidím všem, co ji mají doma :D V plynové (teda v té, co mám já) se to totiž nejdřív upeče nahoře a dole, ale uprostřed zůstane syrový, pak je to zespodu dost rádo připálený a celkově takový vysušenější (už to mám za ty léta naštěstí relativně vychytaný, že se to nepřipaluje, ale rozdíl tam zkrátka je znát pořád). A peče se to fakt strašně rychle v porovnání s elektrickou troubou. Tam jsem tyhle muffiny pekla snad 25 až 30 minut. Ale co mě překvapilo, bylo, jak krásně rovnoměrně se pekly, všechno všude stejně propečený (a mám pocit, že v té troubě je nemožný cokoliv připálit vzhledem k tomu, jak dlouho se to tam peče) a fakt mnohem vláčnější a lepší (dneska tu Ameriku asi objevuju na každým kroku). Kdo máte doma elektrickou troubu (což bude tak 99 %), máte doma zázrak :D

Než přeskočím k tomu veselému pečení, poznamenám jen, že volba druhu čokolády je čistě na vás. Osobně používám půlku hořké a půlku mléčné. Bílé bych dala určitě méně, protože se potvora nerada peče, respektive často je po upečení v těstě taková tvrdá (pokud nemáte bílou čokoládu s vysokým podílem kakaového másla) - doporučuju ji v případě volby dát spíš na povrch muffinů, protože při dně se ráda připaluje (ale teď je otázkou, jestli za to nemůže ta moje plynová trouba). A teď skáču k pečení. Měla jsem všechno nachystaný, košíčky ve formě, tak jsem si podpálila troubu, aby se mohla předehřát a začala jsem plnit košíčky. Pak přijdu k troubě a ona se vůbec nezahřívá. Plamen zhasl. Tak ji podpálím znovu, tentokrát koukám, jak hoří, a po půl minutě se zas uhasila. Bezva, tak pokus číslo tři. Teď stačilo jen pustit čudlík a zhasla hnedka. Paráda, těsto nachystaný k pečení a trouba očividně neschopná spolupráce. Mimochodem bylo jedenáct večer, to jsem zapomněla zmínit. Táta už spal, ale zkrátka čokoláda je důležitější, tak jsem ho chudáka vzbudila a obeznámila s tímhle celosvětovým problémem. Takhle v noci to byla ideální doba na opravu a rozdělání trouby, výsledkem bylo probuzení mamky a zjištění, že jaksi nefunguje nějaký čidlo (a tady přestávám dál rozvádět, protože tomu fakt nerozumím) a jedinou momentální možností, jak o půlnoci uvést troubu do provozu, je držet po celou dobu pečení zmáčknutý ten čudlík, kterým se trouba zapíná. Vyřešili jsme to úžasně, fakt jsem si přišla jak Pat a Mat v době za krále Klacka, ale tak aspoň se to upeklo, na fotečce (focené na mobil dost potmě) se můžete pobavit nad tím luxusním řešením :D

Nyní už je zase provozuschopná a peče i bez asistence, ale stejně se upřímně těším, až budeme mít po přestavbě kuchyně a konečně elektrickou troubu. Ne že bych tu stávající neměla ráda (prosím funguj ještě!), ale po těch deseti letech by už zasloužila odpočinek a já postup do 21. století. Netušila jsem, že toho budu mít tolik k napsání k obyčejným muffinům, tak tady je raději recept, než budu jako jeskynní člověk působit ještě víc (ta naše trouba totiž nemá ani světlo uvnitř :D).

Ingredience:

Muffiny:
260 g hladká mouka
70 g kakao
1/2 lžičky soda
2 kl kypřící prášek
120 g třtinový cukr
100 g cukr krupice
1/2 kl sůl
300 g čokoláda, nasekaná na malé kousky
230 g bílý jogurt, cca 3 % tuku
2 vejce
2 kl vanilkový extrakt
120 g máslo, hodně změklé
Omáčka:
100 g mléčná čokoláda, nasekaná na malé kousky
70 ml smetana ke šlehání

Příprava:
Muffiny: Mouku, prosáté kakao, sodu, kypřící prášek, oba cukry, sůl a nakrájenou čokoládu smícháme. V jiné míse smícháme jogurt, vejce a vanilku. Jogurtovou směs nalijeme do mouky a přidáme máslo. Promícháme vařečkou dohladka, až v těstě nejsou hrudky, bude se zdát trochu tužší. Těstem naplníme košíčky trochu výš jak do tří čtvrtin. Pečeme v předehřáté troubě na 180C asi 10 minut, pak teplotu snížíme na 160C a pečeme dalších cca 5 až 10 minut. Vyndáme z trouby, necháme krátce vychladnout, pokapeme omáčkou a můžeme servírovat.
Omáčka: Smetanu dáme do hrnce a zahříváme, až je horká. Přidáme čokoládu a metličkou šleháme do jejího rozpuštění. Směs musí být hladká a bez hrudek. Přendáme do mísy a necháme vychladit při pokojové teplotě.

Pokud na omáčku použijete hořkou čokoládu, bude omáčka o něco méně tekutá.
Do muffinů použijte čokoládu dle vlastní volby, já dávám půlku hořké a půlku mléčné.

Závěr:
Prošly testem jak na mně, tak na oslavě u kamarádky, dokonce zabodovaly i v takové veselejší verzi na párty u kamaráda, čili tu neservíruju nic, co by neprošlo náročnou zkouškou. Na vážnější notu bych poznamenala, že jsou fakt kakaové a taky hodně čokoládové, kousky čokolády se během pečení spojí s těstem, na povrchu zůstanou zase hezky osamocené (především mléčná čokoláda). I přes to větší množství cukru nejsou přeslazené, protože je tam celkem dost kakaa. Omáčka určitě není nezbytná, ale měla jsem smetanu i čokoládu, dietka z toho nebude tak či tak, takže jsem si řekla, proč ne :D Konečně jsem dosáhla takových čokoládových muffinů, se kterými jsem spokojená. Další životní úspěch za mnou :D

PS: Příští týden hodlám vyrukovat s trošku neobvyklým příspěvkem, tak jsem sama zvědavá, jak to dopadne!

Nevím jistě, jestli jsem to tu už na sebe práskla, ale jsem tak trochu závislák na seriálech (jako by nestačila závislost na jídle, těžký to život). Sleduju jich celkem dost, nejčastěji u jídla, takže jednou určitě přijde ta chvíle, kdy srostu se sedačkou :D Každopádně jedním z těch, které sleduju nejradši, je právě Hra o trůny. Nejspíš ji nemusím moc představovat, snad jen připomenu, že dneska (ve světě teda už včera) má premiéru šestá řada. Shodou okolností mi to tak vyšlo skvěle načasovat se zveřejněním dnešního příspěvku, kde je recept tak trošku na druhé koleji a jde tu především o knihu. Díky Knihám Dobrovský se mi totiž naskytla možnost "otestovat" kuchařku přímo související se Hrou o trůny, konkrétně tedy s její knižní předlohou Píseň ledu a ohně (kde Hra o trůny je pouze prvním dílem zatím pětidílné ságy, zbývající dva díly čekají na dopsání a vydání). Jak už jsem psala, seriál mám strašně ráda, takže jsem po téhle nabídce hnedka skočila s velkým nadšením!

V televizním zpracování samozřejmě není tolik prostoru na méně podstatné věci, což jídlo mezi tou horou intrik tak nějak je, ale v knižní podobě má Martin prostoru (téměř) neomezeně, a tak se tam dost často vyskytujou popisy toho, co postavy zrovna konzumují. Toho se chytly právě autorky této kuchařky, Chelsea a Sariann, které si založily blog Inn at the Crossroads a na něm zveřejňovaly své pokusy o realizaci jídel z Písně ledu a ohně. Nakonec jim bylo nabídnuto sepsat to všechno do oficiální kuchařky, která spatřila světlo světa v roce 2012. U nás vyšla v češtině právě letos pod názvem Hostina ledu a ohně: Oficiální kuchařka Game of Thrones.

Kniha má celkem 240 stran a je skutečně "posvěcená" Georgem R. R. Martinem, který přímo v úvodu píše o tom, jak má sám jídlo dost rád a jak mu na různých akcích Chelsea a Sariann nosily na ochutnávku zhmotněné pokrmy z jeho vlastní ságy (protože on o tom sice píše, ale vařit prý vůbec neumí - to bychom si mohli podat ruce :D). Konkrétně na propagační akci v Bostonu mu donesly mimo jiné citronové zákusky, po kterých se mohl utlouct (stejně jako Sansa), takže neměl problém tenhle projekt podpořit.

Kuchařka na omak působí hodně pěkně, je rozměry zhruba uprostřed mezi A5 a A4 a po grafické stránce je moc hezky zpracovaná. Pevná vazba a foto hostiny ji činí vzhledově velmi vydařenou, její temné ladění na mě působí přesně tím dojmem, jaký vyvolává samotný příběh. Na zadní straně je výňatek z Martinova úvodu ke kuchařce a při pohledu na zcela otevřené desky tvoří celý obal knihy působivé panorama plné jídel, na které jsou recepty přímo v kuchařce. Kniha je samozřejmě vybavena obalem, ten jsem na svém výtisku během focení sundala, protože se znám a nerada bych kuchařku ušpinila (a že už jsem tak bohužel pár domácích kuchařek poznamenala). Zakoupit ji můžete přímo v eshopu Knihy Dobrovský, kde stojí 359 Kč, v kamenné prodejně je pak za 399 Kč.

Hned po Martinově úvodu následuje vyjádření autorek a pak už začíná samotná kuchařka. Receptům předchází jakýsi úvod do kuchyně Západozemí, respektive čím co nahradit. Autorky totiž při své honbě za autentičností receptů vycházely kromě samotné ságy taky ze středověkých receptů, takže se v receptech objevuje třeba pratur, holoubátka a ne zcela obvyklá koření (galgán, santalové dřevo či rajské zrno). V podstatě je to všechno sehnatelné (až na toho pratura), ale dost věcí je třeba shánět online, takže autorky ke každé z těchto surovin nabízejí i podstatně obvyklejší surovinu jako možnou náhražku. Zároveň tu jsou uvedeny i základní recepty na těsto, kořenící směsi a jiné, které jsou pak používány v následujících receptech. Na závěr této kapitolky je pak uveden obecný přehled o kuchyních jednotlivých oblastí Západozemí.

A teď už konečně k té nejdůležitější části. Kuchařka je rozdělena tématicky právě podle jednotlivých oblastí na Zeď, Sever, Jih, Královo přístaviště, Dorne a oblast za Úzkým mořem. Každá oblast je v knize uvedena jako nová kapitola odlišená jinou barvou a je uvedena barevnou stránkou s výpisem všech receptů, které se dané oblasti týkají a jsou v kapitole napsány. Co se mi osobně hodně líbí, je úryvek ze ságy pod každým receptem, ve kterém je právě ono jídlo zmíněno. Navíc je pro každé jídlo představena dvojí varianta - "středověká" a moderní. U "středověké" varianty je navíc ještě uveden recept v původním znění přímo ze středověké kuchařky, podle které autorky sestavily tu svou aktualizovanou "středověkou" verzi. Obě verze se obvykle docela liší, přičemž v moderní se objevují i módní suroviny jako je mascarpone, zatímco v té "středověké" se častěji vyskytují ona neobvyklá koření.

U receptů je kromě strohého postupu připojeno i krátké povídání přímo od autorek, které výsledný pokrm lákavě popisuje, případně dovysvětluje postup apod. Dále je u každého receptu uveden počet porcí, rozepsána doba přípravy a doporučeny další chody z knihy, které se k vybranému pokrmu hodí. Naprostá většina receptů je taky doplněna o fotku finálního produktu, aby člověk věděl, co mu má vzniknout. Fotky jsou spíš menšího formátu, i když i několik celostránkových se v kuchařce najde. Foodstyling není úplně dotažený, ale zase v rámci tématického vyznění působí docela dobře. V závěru publikace nechybí rejstřík receptů a dokonce je přítomen i návrh celého menu inspirovaného vždy nějakou významnou událostí z příběhu (např. svatba v Králově přístavišti).

Z knížky jsem byla vážně nadšená, přelouskala jsem většinu textu ještě během prvního odpoledne a pak jsem vybírala, co vyzkouším jako první recept. Nakonec jsem si vybrala alžbětinské citronové zákusky, které má nejradši Sansa (dokonce se tohle dostalo i do seriálu :D). Jmenuje se to sice zákusky, ale podle fotky v kuchařce to vypadá spíš na sušenky a i po vlastní realizaci bych to osobně nazvala sušenky. Protože autorky jsou Američanky, používá se v ní jako měrná jednotka hrnek (respektive lžíce a lžičky). Asi bych popravdě víc uvítala, kdyby to v rámci překladu bylo převedeno na gramy, protože americké hrnky mají jen 240 ml a váha každé suroviny v hrnku je relativně přesně stanovená (respektive tím, že člověk vezme běžný hrníček na kafe a nasype si do něj mouku, může ve výsledku dosáhnout dost velkých odchylek od zamýšleného množství v receptu, což platí obecně při vaření podle anglosaských receptů). Každopádně převodní míry je dost snadné najít na internetu, případně se dají koupit i u nás americké odměřovací "hrnky".

Samotná příprava mi trvala o dost déle, než je v receptu uvedeno (ale já jsem teda pomalá tak nějak u všeho), a hned na začátku mě konkrétně u těchto zákusků šokovalo množství cukru, které je cca 400 gramů na 260 gramů mouky (což ale je hodně častý jev u amerických dezertů, sladí tam fakt FAKT hodně). To jsem teda rovnou skrouhla na polovinu (a klidně bych dala ještě o něco méně příště). Nevím, jak autorky dosáhly takové konzistence, kdy se jim v troubě pak zákusky roztékaly, já jsem z uvedených surovin i po ubrání poloviny cukru nebyla schopná vytvořit celistvé těsto, ale kuličky se z něj uplácat daly. Abych dosáhla tvárného těsta, které se při pečení trochu rozteče jako u klasických sušenek (a přiblížila se tak vzhledu na fotkách), musela bych nejspíš přidat i nějakou tekutinu a místo žloutků dát celá vejce. Každopádně výsledné zákusky (i když vzhledově odlišné od předlohy) chutnaly fakt dobře, takže nakonec všechno dobře dopadlo. Co se týče polevy, příště bych volila spíš z citronové šťávy (případně ubrala další cukr v sušenkách), protože už se mi to zdálo sladký až až. Podařilo se mi ji teda naředit mlékem o trochu víc, než jsem chtěla, takže na fotkách nejde skoro vůbec vidět, čistě moje chybička.

Protože tyhle zákusky jsou v kuchařce uvedeny v kapitole Královo přístaviště, další recepty jsem zkoušela z kapitoly Zeď. Tam jsem neměla nejmenší problém, všechno šlo jako po másle. Jediné, co mi u receptů nesedělo, byl uvedený počet porcí, vždy jsem toho měla podstatně víc :D Příště přijde na řadu další recept a chci z kuchařky zkusit i něco slaného, takže rozhodně nekončím! Celkově bych knihu doporučila, není to jenom záležitost pro fanoušky seriálu/knižní série, ale skutečně se podle ní dá vařit a uvařené/upečené pokrmy jsou jedlé nebo spíš fakt dobré. Moje nadšení neopadlo a přiznám se, že při kuchtění z ní jsem se culila jak malej Jarda, protože jsem zkrátka měla pocit, že tak trochu brousím v tom Západozemí (ráda bych řekla, že nejsem blázen, jen trochu víc nadšený fanoušek, ale věřím, že fandové čehokoliv pro mě najdou pochopení :D; když dávali v zimě nový Star Wars, měla jsem dokonce i tématický kapesníčky, ale přátelé mi to tolerovali naštěstí).

Recept je tedy převzatý přímo z kuchařky, kterou můžete zakoupit v eshopu Knihy Dobrovský, a kromě množství cukru jsem v něm nic neměnila, z těsta sice vznikne těsto podobné spíš drobence, ale kuličky na budoucí sušenky se z něj tvarují relativně bez obtíží. Tak se do nich pusťte, stihnete to tak akorát do dnešní premiéry nové řady :)

Ingredience:
Zákusky:
260 g hladká mouka

200 g cukr písek
90 g máslo
strouhaná kůra ze 2 citronů
1 vejce
2 žloutky
Poleva:
40 g cukr moučka
1 až 2 lžičky mléko

Postup:
Zákusky: Mouku smícháme s cukrem a přidáme máslo nakrájené na kousky. Rukou zpracujeme na drobenku. Přidáme citronovou kůru, vejce a žloutky a promícháme do smísení, Rukama se pak snažíme vytvořit co nejcelistvější těsto, které drží pohromadě. Z těsta tvarujeme postupně malé kuličky o průměru zhruba 2,5 cm. Na vyložený plech je dáváme vedle sebe s mezerou cca 2 až 3 centimetry. Pečeme v předehřáté troubě na 180C asi 10 až 15 minut, přičemž na povrchu by neměly příliš změnit barvu a měly zůstat spíše světlé. Necháme vystydnout a pocákáme polevou.
Poleva: Do cukru přidáme jednu lžičku mléka a důkladně promícháme, pokud je poleva málo tekutá, přidáme půl lžičky mléka a opět promícháme, případně opět přidáme půl lžičky mléka.

Mléko do polevy přidávejte opravdu v malém množství, ať nemusíte dodávat další cukr na zahuštění, polevy by pak bylo zbytečně mnoho a zbyla by vám.
V originálním receptu je 400 g cukru, já jsem množství snížila na polovinu. Pokud by se vám i tak zdály příliš sladké, udělejte polevu z citronové šťávy místo mléka.

Závěr:
Chuť sušenek je dostatečně citronová, krásně voní a nejsou tvrdé, ale tak akorát uprostřed mezi měkkými a klasicky sušenkově tvrdými. Z dávky těsta jsem jich měla zhruba 45 a zmizely rychlostí blesku. Se sestrou jsme zařídily, že za vlast padla půlka ještě před pořádným vychladnutím, druhá zmizela další den během hodinky, co jsem zrušila zákaz jejich konzumace (protože jsem je potřebovala vyfotit :D). Takže rozhodně je označuju za úspěch. Moc děkuju Knihám Dobrovský, že jsem mohla tuhle kuchařku vyzkoušet, velice mile mě překvapila jak ze stránky fanouškovské, tak čistě ze strany pečící. Za hodinku a něco má Hra o trůny premiéru na HBO, takže já jdu vyzkoušet další recept, ať máme doma ke sledování něco autentickýho :D A závěrem tedy ještě jednou můžu Hostinu ledu a ohně s čistým svědomím doporučit!

Původně měl hned po zákuscích ze světa Železného trůnu přijít další recept, který jsem z kuchařky zkoušela (a byl mimochodem velice vydařený), ale protože se fakt FAKT musím učit, tak jsem vytasila alespoň zálohový recept, který už před pár lety spatřil světlo světa v časopise Instinkt, pro který jsem ho vytvořila. Tím pádem i fotky jsou pár let staré a focené ještě mým kompaktem, ale jak říká jedno staré rčení z dětského animáku: neboj se vystavit kazy a neschovávat je (ze Špionek, kdyby se náhodou někdo měl zájem dovzdělat při sledování tohoto vysoce inteligentního pořadu, a ano, sledovala jsem ho pravidelně). Takže recept ze Hry o trůny přijde, jak budu mít po té šílené zkoušce, což bude zhruba za tři týdny, pak taky recept na dort, co jsem slibovala na facebooku, a do té doby se tu teda bude tetelit tenhle koláč. Mimochodem i když je záložní, rozhodně to není žádná náhražka, já ho mám strašně ráda a dělám ho každoročně v sezóně rebarbory, která brzo skončí, takže je vlastně i zcela ideální doba na jeho zveřejnění. Krásně mi to vychází :D

Rebarboru mám děsně moc ráda, to řeknu hned v úvodu. Poprvé jsem se s ní setkala u babičky v takové té typické buchtě z měkkého litého těsta a spoustou drobenky. Rozhodně láska na první zakousnutí. Půlka plechu pryč, malá michelinská Catalina na světě. A ještě to má tak hezký jméno, rebarbora. Na někoho může být kyselá, já tu chuť právě kvůli tomu miluju a do té buchty bych jí vždycky dala tak dvojnásobek, aby nezbylo místo, kde by snad nebyla. Rebarbora se jí tepelně opracovaná a může mít zelenou až sytě červenou barvu - záleží na odrůdě, obojí je v pořádku a připraveno k použití. Ale předtím je potřeba ji oloupat, protože má docela tvrdou (nebo spíš vláknitou) slupku, která se nedá jíst.

Ale protože jednou se všechno přejí (to sice kecám, mně se nepřejí nic), chtělo to přijít s nějakou inovací, což znamenalo upéct rebarboru trochu jinak. A jak už jsem psala, já bych jí všude dávala víc, osvítila mě múza s nápadem na koláč, kde by celá náplň byla rebarborová jen s tenkým těstem a trochou jahod, aby to nebylo zase příliš kyselé. A místo drobenky (kterou jinak považuju za nejlepší část na buchtách) tentokrát krém.

A ne jen tak ledajaký. Na tenhle jsem přišla už strašně dávno, když jsem jen pasivně pozorovala výzvy odvážných pekařů - byl součástí jedné výzvy (popravdě už nevím jaké) a získal si mé srdce. Je to opět krém z Francie, odkud pochází snad ty nejlepší věci (jen tak namátkou crème patissiere, croissanty, dorty a další dorty a seznam nekončí :D), a tím pádem ani tenhle nemohl a nemůže zklamat a přitom je v podstatě dost jednoduchý jak na suroviny, tak na přípravu. V překladu crème anglaise (čti krem angléz) znamená anglický krém a má původ v dobách starých Římanů, nebyl teda "vynalezen" ve Francii, ale je s ní asi nejvíc spojován, protože se tam hojně používá na nejrůznější druhy dezertů, neboť je to spíš taková sladká vanilková krémová omáčka. Jinak má tento krém spojitost i s Anglií, kde je taktéž populární ale v hustší konzistenci, kterou víc připomíná pro Anglii typickou "custard", což je něco jako pudink konzistencí, zkrátka taková hustší omáčka až krém, která se v různých modifikacích jí buď samotná, nebo slouží jako přeliv dezertů nebo náplň do koláčů (zkrátka je to obecné označení pro hodně věcí, které bychom v češtině pojmenovali jednoduše jako krém nebo pudink).

Co se týče přípravy anglického krému, základem jsou vždycky tři suroviny (nebo spíš čtyři): mléko, cukr a žloutky a případně vanilka. Mléko je určitě lepší pěkně plnotučné a pokud jde o vanilku, lze použít buď vanilkový extrakt, nebo přímo zrnka z lusku - těm dávám přednost já, protože se mi líbí, jak jdou ve výsledném krému vidět. Stejně tak poměr surovin je skoro identický, na půl litru mléka jsem vypozorovala jako nejčastější dávku 4 žloutky, sem tam 3 nebo 5, tak či tak 4 jsou kompromis. Cukr se pohybuje v rozmezí od 60 po 100 gramů, já dávám 80, pokud má být krém doplňkem něčeho málo sladkého nebo kyselejšího jako tady (o Vánocích jsem v něm nestydatě máchala panettone a udělala bych to klidně znovu!). U přípravy je potřeba opravdu důkladně a nepřetržitě šlehat (používám na to ruční metličku z IKEA), jinak hrozí, že se žloutky v mléce uvaří a výsledkem bude zdrcnutý krém. To se mi teda poprvé stalo, protože jsem se bála, že to pořád není hotové, ale jde to naštěstí docela dobře zachránit tak, že to proženete pořádně ponorným mixérem. Každopádně hned, jak vám krém obalí vařečku (zůstane na ní vrstva krému, která zcela nesteče) a je lehce hustý (konzistencí asi jako hustá šlehačka nebo řidší omáčka), máte hotovo a můžete odstavit z plotny. Pokud byste na to vzali teploměr, měl by krém dosáhnout teploty 70C (to je nejtekutější verze) až cca 85C (pro hustší konzistenci). Řekla bych, že tady platí, že méně znamená více, respektive ten strach z "nedovaření" je tím, co způsobí, že se někomu zdrcne.

Jako těsto jsem zvolila pastu frolla na italskou crostatu, tentokrát v celozrnné variantě a ta lehce "oříšková" chuť mi k tomu parádně sedla. Časově je to relativně nenáročné, protože během chlazení těsta se dá připravit jak crème anglaise, tak náplň a pak už stačí jen strčit do trouby a čekat. Na rozdíl ode mě vy čekat nemusíte a můžete se do toho pustit hnedka :D

Ingredience:
Těsto:
150 g celozrnná pšeničná mouka
špetka soli
75 g cukr moučka
75 g studené máslo, nakrájené na kostičky
strouhaná kůra z ½ citronu
2 žloutky
cca 2 lžíce studené vody
Náplň:
540 g rebarbora, oloupaná

260 g jahody, na čtvrtiny
150 g třtinový cukr
50 g cukr písek
45 g kukuřičný škrob
Crème anglaise:
4 velké žloutky
80 g cukr písek
500 ml plnotučné mléko
1 vanilkový lusk

Postup:
Těsto: Smícháme mouku, sůl a cukr. Nožem vmícháme máslo a pak ho konečky prstů zapracujeme, až má podobu drobenky. Nožem přimícháme rozmíchané žloutky a citronovou kůru. Konečky prstů těsto lehce prohněteme do vytvoření hladkého těsta (dle potřeby přidáme vodu) - vše děláme jemně a co nejkratší dobu. Těsto zabalíme do fólie a chladíme aspoň 2 hodiny. Poté ho vyndáme a na pomoučněném vále rozválíme do tvaru koláčové formy (pamatujeme na okraje). Pomocí válu ho přeneseme do vymazané a vysypané formy. Potřeme ho bílkem (aby ho náplň nerozmočila). Rozetřeme na něj náplň a pečeme v předehřáté troubě na 180C asi 10 minut. Pak teplotu snížíme na 130 až 140 stupňů a dopékáme 40 až 50 minut, aby se šťáva dostatečně odpařila. Necháme zcela vystydnout, podáváme bohatě zalité crème anglaise.
Náplň: Rebarboru nakrájíme na cca 1 cm široké kousky, přidáme jahody, oba cukry a škrob. Opatrně (ale důkladně) promícháme.
Crème anglaise:Žloutky s cukrem vyšleháme do světlé barvy. Mléko s vanilkovou dření i luskem přivedeme k varu. Asi třetinu mléka nalijeme za stálého šlehání do žloutkové směsi. Žloutkovou směs pak nalijeme zpátky k mléku a za stálého míchání na mírném ohni zahříváme, dokud krém trochu nezhoustne a neobalí vařečku. Nevaříme, jinak se krém srazí! Ihned stáhneme z ohně, nalijeme do mísy, zakryjeme fólií (přitiskneme ji přímo na krém, aby nevznikl škraloup) a po vystydnutí necháme v lednici vychladit.

Pokud vám zbude nějaké těsto, natrhejte ho na kousky a posypte jím povrch koláče před pečením (nebo z něj vykrojte různé ozdobné tvary).
Kdyby se vám náhodou srazil anglický krém, ihned ho odstavte z plotny a důkladně rozmixujte ponorným mixérem (nebo ve food processoru), měl by se opět "spojit" do hladké omáčky.

Závěr:
Kdybych to řekla na plnou pusu, tak bych se ho zkrátka užrala :D Anglický krém jím po lžících, koláč po kolech, ještěže je ta sezóna rebarbory docela krátká. Koláč je fakt strašně šťavnatý, kyselá chuť rebarbory se se sladkými jahodami bezvadně doplňuje a tenká vrstva těsta to už jen parádně dotahuje. Těsto jinak není příliš sladké a díky celozrnné mouce chutná lehce po oříšcích. Krém je sladký, ale ve spojení s koláčem je tak akorát a svou krémovitostí ho doplňuje na jedničku. A z toho popisu mám teď depku, protože ho nejspíš letos nestihnu. A rebarborový krambl taky ne. Achjo, život je někdy vážně hořký. Tak si oslaďte (za mě!) :D

Předtím jsem tu o těch svých zkouškách psala tak nějak vágně, protože jsem se fakt bála, že to zakřiknu (anebo budu mít ostudu, když to nedám :D), ale protože dopadly dobře, tak už můžu s klidem v srdci říct, že šlo o státnice, takže vlastně nic důležitýho. Po státnicích jsem potřebovala asi deset dnů na to, abych se sebrala, protože jsem byla jak po lobotomii, a pak už to začalo být zase dobrý. Zrovna v té době se nám doma nahromadilo ~~pár~~ deset kilo jahod, takže nadešel čas na pořádný jahodobraní. Tenhle recept jsem dělala poprvé už strašně, ale vážně strašně dávno a od té doby ani jednou, měla jsem u něj v sešitě poznámku, že ho mám určitě udělat znovu, a tak se po nějakých osmi letech konečně dočkal. A hned dvakrát.

Ještě skoro už tradiční kolečko o tom, že slibovaný další recept z GoT kuchařky přijde už jako doopravdy příště! Když předtím jsem se potřebovala učit, pak zase znovuobnovit mozkovou činnost a teď je sezóna ovoce, takže se hodí spíš něco, co v zimě úplně připravit nejde. Ale přísahám, že příště už ta zima skutečně přijde! Mimochodem koho čekají státnice, mám k dispozici jednu skvělou radu, která stoprocentně funguje. Nezačínejte se učit předčasně ani příliš pozdě :D Jednou jedinkrát jsem se k něčemu donutila s výrazným předstihem a totálně mě to utvrdilo v tom, že to není správný přístup pro studenta :D Poslední týden před státnicemi, kdy normální student je tak v půlce učení, by se měl dostavit ten adrenalinový nášup, který zajistí maximální výkonnost a neuvěřitelnýho pamatováka, ale když jsem začla tak brzo, zbyl mi akorát pocit, že lepší bude beztak umřít, protože si nic nepamatuju a všechno je příšerný, všichni jsou příšerní a nic horšího už přijít nemůže. A když už byl konečně konec, prospala jsem zhruba dva dny, pletla slova a tak. Takže rozhodně radostné období, na magisterský státnice se těším už teď!

Původní recept na dort jsem odněkud vystřihla, netuším vůbec, co to bylo za časopis, ale podle mých pradávných poznámek to mělo nějaký mouchy - tenkrát mi nestačil krém. Letos jsem to vzala v potaz a udělala samozřejmě další změny :D Původně to byl recept na klasický dort, já ho tentokrát zkusila ve formě mini dortíků. Jsou sice pracnější, ale těsta je méně, krému víc (což já ráda) a na talíři to pak taky vypadá přece jen lépe (aspoň v mém podání, protože krájení dortů mi jinak moc nejde). Každopádně hned po dvou dnech bylo vyžadováno opakování, se kterým jsem se už moc patlat nechtěla v tom vedru, protože při těch tropických teplotách mám znovu sebevražedný myšlenky a modlím se za příchod zimy. Takže jsem to udělala ve formě klasického dortu, což bylo taky moc dobrý, ale zkrátka ve formě zákusků jde o efektnější dezert.

V případě dortíků těsto rozetřu v tenké vrstvě na dva plechy, po vystydnutí z něj pak vykrojím kolečka a je to. Vychází to zhruba na 12 dortíků + odkrojky pro hladového pekaře, krém stačí tak akorát. I na klasický dort dělám jednu dávku krému a těsta tak, jak je uvedeno v receptu. Tím, že jsem u dortíků nanesla i vyšší povrchovou vrstvu krému, došlo k tomu, že mi taťka odmítal věřit, že ty dortíky byly promazaný jen jednou, a u dortu (na kterém je jasně vidět jen jedna silná vrstva krému uvnitř a tenčí pomazaní povrchu) si myslel, že jsem to ošidila! A to teda ne! :D

Co se týče náročnosti, je to fakt hodně snadný a relativně rychlý, i když výsledek by mohl strašit náročností. V těchto vedrech je to ideální volba, protože trouba nepeče dlouho a v kuchyni se člověk taky nezdrží. Jako ovoce jsem použila jahody, protože - jak už jsem psala v úvodu - se jich doma sešlo takový menší množství, ale skvěle se hodí i maliny, borůvky nebo kombinace rybízu, malin, ostružin... zkrátka nějakého bobulovitého nebo měkkého ovoce, co není příliš sladké (např. mango by se mi k tomu úplně nehodilo, ale možná si to dám jako bojovku k vyzkoušení). Krém je ze smetany ke šlehání a kysané smetany, měl by se teda použít ztužovač, aby to nějakou tu chvíli drželo pevně jako skála (a taky drží!). Samozřejmě jsem zjistila, že doma už žádný nemám a na cestu do obchodu jsem byla moc ~~líná~~ vyčerpaná z učení, ale díky všemocnému internetu jsem objevila radu použít škrob (a když se pak člověk koukne na složení ztužovače, je to v podstatě škrob a nějakých pár přísad) a od téhle chvíle už budu používat jen jeho jediného :D Funguje to krásně. Teď jen doufám, že nejsem poslední, kdo na to přišel, když tak budu dělat, že jsem o tom věděla celou dobu!

Ještě poslední poznámka k dortíkům, na jejich vytvoření jsem použila takovou super sestavu z Lidlu, kde jsou čtyři ráfky na mini dortíky (čtyři kovové kruhy o průměru 7,5 cm a výšce 5,5 cm), kterými jsem vykrojila kolečka z korpusu, jedno dala na dno ráfku, naplnila krémem a jahodama, přikryla druhým kolečkem a nechala chvíli v lednici ztuhnout, pak pomocí takového "vytlačovače", který byl součástí balení, vytlačila zákusek z ráfku ven a bylo to. Pro představu to vypadá přesně takto. Rozhodně to jde udělat i bez toho, akorát to bude stát trošku víc nervů. Já jsem z té sady akorát strašně nadšená, tak ji používám všude tam, kde to jde. Už se těším, jak ji vyzkouším na mini verzi tohoto dortu. Ale teď už ten slíbený recept na dnešní dortíky.

Ingredience:
Korpus:
4 vejce, žloutky a bílky oddělené
195 g cukr krupice
strouhaná kůra z 1/2 citronu
1 lžička vanilkový extrakt
75 g hladká mouka
75 g škrob (bramborový či kukuřičný)
1 lžička kypřící prášek
Krém:
375 ml smetana ke šlehání
10 g kukuřičný škrob
50-80 g vanilkový cukr moučka
300 g kysaná smetana
Sirup:
2 vrchovaté lžičky medu
1/2 až 2 lžičky vody

1/4 lžičky prášku čaje matcha
Zdobení:
citronová šťáva
100 g mandle, mleté nebo plátky
cca 600 g ovoce

Postup:
Korpus:Žloutky vyšleháme s cukrem do světlé pěny, přidáme citronovou kůru a vanilkový extrakt a prošléháme do smísení. Z bílků ušleháme tuhý sníh, který jemně vmícháme do žloutkové pěny. Mouku, škrob a kypřící prášek smícháme a po částech přimícháme do těsta. Těsto rozetřeme v tenké vrstvě (cca 1 cm) na dva plechy vyložené pečícím papírem (a v případě dortu jednoduše nalijeme do vymazané a vysypané dortové formy). Pečeme v předehřáté troubě na 180C asi 10 až 15 minut (v případě dortu déle, protože vrstva těsta je vyšší - asi 20 až 30 minut) do zezlátnutí. Vyndáme z trouby a necháme vystydnout.
Krém: Smetanu se škrobem a cukrem vyšleháme dotuha a pak opatrně vmícháme kysanou smetanu a ještě jednou krátce prošleháme.
Sirup: Do rendlíku dáme med, vodu a čaj matcha. Na mírném ohni za stálého míchání přivedeme k varu a vaříme do mírného zhoustnutí. Pak necháme vystydnout tak, aby byl sirup polotekutý asi jako tekutý med (když sirup vystydne úplně, je hutný a neteče, ale stačí ho opětovně lehce ohřát).
Sestavení: Z korpusu vykrojíme sudý počet koleček (průměr okolo 7 cm), každé lehce pokapeme citronovou šťávou. Na jedno kolečko vždy naneseme krém, poklademe ovocem (v mém případě plátky jahod), přitiskneme druhé kolečko korpusu a dáme krátce ztuhnout. Pak potřeme krémem povrch a celý obvod zákusku, který ozdobíme mletými mandlemi (nebo plátky mandlí). Povrch zákusku ozdobíme ovocem a pokapeme sirupem. Dáme vychladit do lednice aspoň na tři hodiny.

Mandle (nebo plátky mandlí) je dobré pro zvýraznění jejich chuti opražit na pánvi.
Jako ovoce lze použít jahody, maliny, borůvky, rybíz apod. - ideální je měkké a lehce kyselé ovoce.
Množství cukru v krému záleží na chuti ovoce, v případě, že použijete rybíz, je lepší dát cukru víc, v případě jahod a malin stačí méně.
Pokud máte tekutý med, do sirupu použijte méně vody (0,5 lžičky), pokud je med tuhý jak beton, dejte vody více (2 lžičky).
Nejlépe chutná druhý den, když korpus dostatečně nasákne vlhkost z krému, v tom to případě je lepší nechat závěrečné zdobení ovocem a sirupem až na dobu krátce před podáváním, aby ovoce vypadalo a bylo čerstvé.

Závěr:
Občas jsou ty nejjednodušší věci i nejlepší. Korpus je sladký dostatečně, krém jen mírně a ve výsledku se to pěkně doplňuje ještě s ovocem a kyselostí citronové šťávy. Sirup chutná trochu jako čaj, ale hlavně má super barvu, z té nepřestanu být nadšená asi nikdy. Mamka normálně matchu moc nemusí (nebo spíš vůbec), ale tady jí nevadila, dokonce jí chutnala :D Nevím, jestli to všem vážně tak moc chutnalo, nebo byli rádi, že jsem po měsíci a půl konečně něco zas upekla, každopádně si to vyžádalo okamžité opakování. Takže za mě naprostá spokojenost a jsem ráda, že jsem se do toho po těch letech znovu pustila.

A je to tu! Další otestovaný recept z kuchařky Hry o trůny. ~~Chvíli to trvalo~~ Bylo to nekonečný, ale o prázdninách jsem byla o něco víc mimo domov, hlavně pak mimo internet, taky jsem se zvládla přestěhovat a ještě tak trochu pracuju, takže s časem dost tápu. Se stěhováním se mi pojí hned dva problémy, a to absence trouby (máme tu vlastně jen plotýnku) a foťáku, který si odnesla sestra s sebou do svého bytu. Budoucnost je teda dost nejistá, ale snažím se najít řešení. Co se týče veselejších věcí, o prázdninách jsem svou veleváženou návštěvou poctila Tatry a Ukrajinu, která byla opět plná jídla, takže nejspíš v příštích týdnech sesmolím nějaký ten zážitkový příspěvek. V Tatrách bylo nádherně a přivezla jsem si odtamtud brynzu, kterou jsem chtěla využít na svou první přípravu halušek. Ta dopadla přímo tragicky, že vidět to kdokoliv ze Slovenska, budu odpovědná za jeho smrt. Jen mě to utvrdilo v tom, že vařit bych fakt neměla, ledaže by si někdo přál zemřít dlouhou a bolestivou smrtí, pak můžu sloužit docela obstojně. Každopádně těmito koblihami, troufám si říct, nikoho neusmrtím.

Minule už jsem o kuchařce, která mi byla svěřena k recenzi, psala docela podrobně. Jen připomenu, že zakoupit ji můžete tady a že se jedná o oficiální kuchařku ke knihám od G. R. R. Martina. První recept jsem otestovala v den premiéry šesté řady seriálu Hry o trůny. Přes ten jsem se o knihách dozvěděla já a řekla bych, že i velká část ostatních. Osobně mám z poslední série dost rozporuplný pocity, spíš se mi víc dílů nelíbilo než líbilo, ale tak aspoň to jídlo mi to vylepšilo :D Pokud někdo navštěvujete diskuzi na ČSFD, tak asi víte, jak "populární" tam tahle série byla, pokud se vám líbila, doporučuju nečíst si to tam :D Ale to by asi stačilo k tomuhle geekovskýmu okýnku a přesunu se k tomu hlavnímu. Koblihám!

Trochu zavádějící je přeložený název těchto koblih. V originále jsou to Applecakes a přímo v kuchařce se o nich píše jako o předchůdci dnešních koblih, kdežto pod výrazem piroh si představím něco úplně jiného. Pirohy jsou většinou vařené a především jsou z nekynutého těsta, proto bych volila překlad zkrátka jako koblihy, protože pirohy můžou být zavádějící. Ale to je takový moje hnidopišství. V kuchařce je recept zařazený v sekci Zeď, protože konkrétně tyhle "buchty" v knize pojídá Jon (jako důkaz je otištěna i pasáž z knihy, kde je Jon snídá).

Tentokrát obrázek v knize skutečně odpovídá realitě a výsledné koblížky vypadají stejně, s těstem se pracuje dobře a náplň mě příjemně překvapila relativně umírněným množstvím sladidla v podobě medu. Navíc je docela zvláštní i v tom, že se do ní přidává pepřová směs koření. Ta je v kuchařce uvedena samostatně na začátku knihy, protože se používá ve více receptech a téměř v každé oblasti (Zeď, Královo přístaviště apod.). V kuchařce je tato směs pojmenována poudre forte, což má v překladu znamenat "silný prášek", a prý byla hojně používaná ve středověku. Kromě pepře obsahuje i další obvyklejší koření a krásně voní. Její základ tvoří strouhaná jablka a ořechy, oslazená je medem. Vzhledem k tomu, že těsto je bez cukru, nevadí, že máte hodně sladká jablka, i s tím medem náplň koblihy nepřesladí. V receptu se jako možné ořechy uvádí v podstatě jakékoliv, já jsem použila lískové a nestěžuju si :D

Těsto je klasicky kynuté, akorát s použitím sušeného droždí. Je neslazené, takže na ochutnávání nic moc, ale aspoň zbude na koblihy. Množství mouky je v původním receptu uvedeno dvojí, já vždycky začnu tím nižším a v případě potřeby (když se těsto lepí) postupně přidávám. Tady jsem akorát podsypávala linku, na které jsem těsto ručně hnětla, aby se mi nelepilo na ruce. Nemusíte mít obavy z toho, že do těsta nepřijde žádný cukr, kyne i tak dobře a rychle.

Největší dobrodružství bylo tentokrát smažení. Naštěstí jsem nepodpálila barák a nevylila olej všude okolo, zato jsem si ale nevybrala úplně ideální nádobu na smažení, takže jsem vzápětí čekala, až olej zase vystydne a budu ho moct přelít do něčeho většího. Totiž jak je těch koblih tolik, je lepší smažit jich víc naráz (a taky když jsou tak malý, usmažíte jednu a hned je pryč a následujou dotazy a fronty na další). Nakonec vyhrála nad naším mini friťákem klasická hlubší pánev, do které se mi vlezlo vedle sebe naráz asi pět až šest koblížků. Při smažení držely obě půlky pohromadě a nerozpadaly se, což jsem taky velice ocenila, protože v tom vedru rapidně klesala moje tolerance vůči jakýmkoli chybám :D

Menší panický atak na mě přišel asi po třetí várce, kterou jsem dosmažila, protože když jsem ji chtěla přidat k těm už osmaženým deseti koblihám, nemohla jsem je najít. Zmizely. Chvíli jsem přemýšlela, jestli už fakt nejsem šílená a nesmažím teprve prvních pět koblih. Záhada se za chvíli objasnila, když jsem viděla, jak se pro ty nejnovější znovu řítí zkušení likvidátoři a.k.a sestra s tátou, takže jsem se zase uklidnila, že to se mnou ještě není tak zlý. Jo a tu třetí várku jsem si snědla sama. A půlka koblih zmizela opravdu samovolně, my je rozhodně během hodiny nesnědli!

Ingredience:
olej na smažení
cukr moučka na posypání
Těsto:
300 ml vlažné mléko

7 g sušené droždí
2 žloutky
405 g hladká mouka
špetka soli
60 g změklé máslo
Poudre forte:
1 lžička mletý černý pepř
1/2 lžičky mletá skořice
1/2 lžičky muškátový květ
1/2 lžičky mletý zázvor
1/2 lžičky mletý hřebíček
Náplň:
65 g sekané lískové ořechy
4 střední jablka, ostrouhaná, bez jádřinců
85 g med
1 lžíce mletá skořice
poudre forte

Postup:
Těsto: Droždí rozmícháme ve vlažném mléce. Necháme na teplém místě asi 10 minut kynout, až se objem zhruba zdvojnásobí (a vznikne kvásek). Mouku smícháme se solí, přidáme žloutky, změklé máslo a kvásek. Důkladně vše promícháme do smísení, až vznikne celistvé těsto (pokud by bylo těsto příliš lepivé, přidejte trochu mouky navíc). Těsto přendáme na moukou posypanou linku a hněteme ručně asi 10 minut, až bude nelepivé a elastické. Necháme ho na teplém místě (lehce poprášené moukou a zakryté utěrkou) asi hodinu kynout do zhruba zdvojnásobení objemu.
Poudre forte: Všechny přísady dobře promícháme do smísení.
Náplň: Všechny přísady včetně připravené směsi poudre forte dáme do velkého hrnce a důkladně promícháme. Na středním ohni zahříváme, až se med rozpustí a vstřebá, oříšky lehce opraží a jablka trochu změknou. Necháme vystydnout.
Sestavení: Vykynuté těsto opět krátce prohněteme a rozválíme ho na plát vysoký asi 6 mm. Kruhovým vykrajovátkem vykrajujeme z těsta kolečka o průměru 5 cm (zbytky těsta opět prohněteme a vyválíme, až spotřebujeme všechno těsto). Na jedno kolečko dáme cca 1 lžičku náplně, okraje lehce potřeme vodou a přiklopíme druhé kolečko, okraje dobře přimáčkneme, aby se kobliha při smažení nerozlepila. Takhle postupujeme do spotřebování všech koleček. Připravenou koblihu necháme kynout asi 20 minut. Smažíme je ve fritéze/hlubokém hrnci dostatečně naplněném rozehřátým olejem (měly by v něm plavat). Jak získají béžovohnědou barvu (cca 2-3 minuty), otočíme a smažíme druhou stranu (opět 2-3 minuty). Pak je vyndáme a dáme na ubrousek, aby se odsál přebytečný tuk. Posypeme moučkovým cukrem a je hotovo.

Pokud je děláte z celé dávky, doporučuju zhruba v půlce smažení vyměnit olej, aby se nepřepaloval.
Těsta je docela hodně, vyvalovala jsem ho postupně po částech (na linku by se mi rozválené nevešlo).
V původním receptu na poudre forte je místo 1/2 lžičky pepře uveden dlouhý pepř či rajské zrno. Ani jedno jsem nesehnala včas, ale chuťově připomínají právě černý pepř, který je prý možné použít místo nich, což jsem udělala.

Závěr:
Nedokážu rozhodnout, co mi zatím chutnalo víc, jestli tady koblihy nebo citronové sušenky. Momentálně bych sáhla po koblize. Přestože v těstě ani v náplni není cukr, neřekla bych, že by tam chyběl. Nikdo neměl připomínky na nedostatečnou sladkost (nakonec je tam dost medu), ale ruku na srdce, kobliha bez cukrové pokrývky není prostě kobliha, takže poprašku neunikly ani tyhle (a ještě je to dělá krásnější!). Chuťově jsou přece jen odlišné (trošičku) od té naší klasické koblihy, jak jsou menší, po usmažení jsou krásně "křupavé" (vážně nevím, jakým slovem vyjádřit, že na povrchu zkrátka nejsou gumový jak žvýkačka :D) a zároveň uvnitř měkké. Náplň je docela výrazná i v malém množství, lehce pálí a taky voní po jablkách a skořici a hlavně je šťavnatá. Nejlepší jsou samozřejmě ještě teplé, horký jsou taky super, ale jazyk mi pak moc nepoděkoval. Druhý den je lepší si je ohřát, přece jen už to není úplně ono, na druhou stranu tak dlouho jich přežije jen pár.

Půlka listopadu pryč. Optimista by řekl, že ještě měsíc do Vánoc, pesimista ve mně si ale řekne, že už JEN měsíc do Vánoc. Moje předvánoční tradice spočívá v tom, že si říkám, že nakoupím dárky včas, napeču včas, zabalím dárky včas a realita je pak taková, že peču tak od 22. 12. od rána do večera a jsem úplně vyřízená, mezitím sháním na poslední chvíli dárky a k radosti všech je pak balím 24. odpoledne (takže večeřet nezačneme v pět ale třeba až v sedm, vlastně se divím, že ještě nějaký dárky dostávám :D). Letos to bude o to vtipnější, nebo spíš "vtipnější", protože budu většinu času v práci a navíc se hodlám zbavit poloviny zkoušek už v předtermínu, čili o zábavu postaráno. To je tak, když si člověk trpící prokrastinací (ano, je to nemoc!) napíše ten časový rozvrh, aby jako fakt něco dělal, a pak zjistí, že to nebyl úplně nejlepší nápad, protože je to přece nemoc a ta se nevyléčí jen tak. A změnit už to nejde. Než se z té tragikomické skutečnosti zblázním, odreaguju se alespoň tady s pečením (kterého se mi od září dostává tuze málo). A než se přivalí ta vánoční vlna plná sladkostí, sladkostí, sladkostí a ... zase sladkostí, vytasila bych se raději s něčím spíš kyselým.

A to prosím s brusinkami. Čerstvými. Moc často se mi pod ruku nedostanou, rozhodně ne tak jako ty sušené. Jestli jste ještě čerstvou brusinku nikdy nejedli, doporučuju nezkoušet, nejsou vůbec dobrý. Možná si pamatujete na takový strašně kyselý nanuk Kyselej xicht, tak asi dvakrát tolik se člověku zkřiví obličej, když si kousne do brusinky, a ještě je to hořký. Každopádně zvědavost u mě vyhrála, takže si za to můžu sama. Nicméně po jejich zpracování je to už úplně jiná písnička. Většinou se buď zavařují, nebo se z nich dělají různé omáčky (hlavně v USA na Díkůvzdání ke krocanovi). Ale protože já na to vaření moc nejsem, bylo rozhodnutí víc než jasné. Bude se péct. A bude to sladký.

Mohla jsem udělat koláč, mohla jsem z nich udělat nejspíš cokoliv, ale čas mě velmi nepříjemně tlačil a byla jsem zrovna na vlně kramblů, takže nakonec volba padla na cobbler. To je dost podobný dezert, akorát vrchní vrstvu místo drobenky tvoří bochánky (já popravdě netuším, jak tento termín přesně přeložit, ale k tomu až později) nebo jiný druh těsta - většinou lité, což mi zase dost připomíná naši bublaninu. Spodní vrstva ani nemusí být u cobbleru sladká, naopak ji může tvořit nějaká masová směs. Co se týče samotného názvu, cobbler v překladu znamená švec, každopádně s tímhle dezertem nemá výroba bot nic společného. Někoho by mohlo napadnout (jo, jsem to já), že je cobbler od slova cobble, což je dlažební kámen mající tvar oblázku (odbornější termín by byl valoun), protože přesně takovou "dlažbu" cobbler před zapečením připomíná a pokud tam těch bochánků nedáte moc (což já neumím, ha ha), bude to tak vypadat i po upečení. Ale i to by byla chyba lávky. Podle etymologického online slovníku je cobbler od slova cobeler, což kdysi dávno pradávno označovalo dřevěnou misku. Moje ničím nepodložená teorie se mi teda líbí mnohem víc :D

Prozkoumáním staré dobré Wiki se dozvíme o historii cobbleru zhruba toto: počátky má u britských kolonistů v Americe, kteří tehdy na "novém" kontinentu nebyli schopni upéct ten tradiční britský pudink z hovězího loje, protože jim na to chyběly jak přísady, tak nástroje. Ovšem nevzdali to a místo toho náplň do pudinku pokryli obyčejnými bochánky, které nasázeli pěkně vedle sebe, a tak vznikl cobbler.

Teď už k samotným bochánkům. V USA se jim říká biscuits (což je v doslovném překladu sušenka). Představit si pod tím můžete dozlatova upečený malý bochánek s měkkým vnitřkem, při jehož přípravě se používá kypřící prášek či soda, nikoliv droždí. Možná je spíš znáte pod jménem scones. Tak se jim říká v Británii. Scones a biscuits jsou si velmi podobné, podrobněji jsem o scones psala už tady. Jako hlavní rozdíl bych označila použití podmáslí v případě biscuits, zatímco do scones se dává mléko (není to samozřejmě definitivní, ale ve většině receptech je to uváděno takto) a pak taky biscuits obsahují zhruba dvojnásobné množství másla oproti scones a naopak žádný cukr, protože se jedí spíš jako příloha k něčemu slanému, ale v cobbleru nějaký ten cukr máme, protože ty brusinky jsou vážně kyselý. Výrobní postup se téměř neliší. V rámci cobbleru se však vyskytuje jedna zajímavá varianta, a to drop biscuits. To znamená pouze to, že se nevykrajují ale rovnou se z těsta odebírá lžičkou malý bochánek a pokládá se na ovoce a takhle se přidávají jeden vedle druhého. Je to méně pracné, protože odpadá vyvalování a jsou roztomilejší, takže jsem tuto variantu zvolila pro tento recept taky.

Ovocnou složku (to zní jako reklama na jogurt) jsem tak nějak doplnila podle fantazie, měla jsem brusinky jako základ a pak v tuhle dobu jablka pěkně ze zahrádky, takže ideální situace. Čerstvé brusinky mívá v nabídce Makro nebo Kaufland, případně jdou určitě objednat po internetu. Pak už zbývalo přidat jen skořici a muškátový oříšek, aby to hezky vonělo, a cukr, aby se nekřivila pusa. Osobně bych řekla, že to množství cukru, které jsem použila, je tak akorát, mamce se zdálo, že by šlo ještě trochu přidat, takže volba je na vás, jak moc jste na sladký. Každopádně bych ho nesnižovala, protože pak to bude vážně jako Kyselej xicht.

Jak už jsem naznačila o něco výš, při sestavování, respektive při pokládání bochánků na ovoce, je mezi nimi dobrý dělat mezery. Jde čistě o estetickou záležitost, protože během pečení pak zůstanou odděleny a vypadá to jako ta dlažba, zkrátka jde poznat, že jste tam jednotlivě kladli bochánky. Já jsem tohle teda moc nezvládla, strašně mi to těsto chutná, takže jsem je nasáčkovala vedle sebe jak sardinky a vznikl mi z toho jeden obří celoplošný "bochan", ale nikdo si naštěstí nestěžoval. A teď honem do toho, ať se nám ten podzim trochu rozsvítí a osladí.

Ingredience:
Ovocný základ:
700 g čerstvé brusinky
300 g jablka, oloupaná, bez jádřinců
30 g hladká mouka
160 g třtinový cukr
2 lžičky mletá skořice

velká špetka muškátového oříšku
1 lžička vanilkový extrakt
Biscuits:
260 g hladká mouka
3,5 lžičky kypřící prášek
1/2 lžičky sůl
115 g studené máslo, nakrájené na mini kousíčky
65 g cukr krupice
200 ml podmáslí

Postup:
Ovocný základ: Brusinky umyjeme, oloupaná jablka nakrájíme na menší kostky a obojí dáme do mísy. Přidáme všechny ostatní přísady a dobře (ale opatrně) promícháme.
Biscuits: Smícháme mouku, kypřící prášek a sůl. Přimícháme máslo a konečky prstů ho rychle zapracujeme do těsta, až připomíná drobenku. Teď přimícháme cukr a přilijeme podmáslí. Vařečkou směs mícháme, jen dokud se nespojí do lepivého těsta. Těsto dáme na silně pomoučněný vál a poprášíme ho moukou. Rukama 4x až 5x prohněteme (netlačíme na něj příliš) dohladka.
Sestavení: Do máslem vymazaného pekáče (cca 30 x 25 cm, případně jednotlivé misky) rovnoměrně rozprostřeme ovocný základ. Na povrch pak vedle sebe naskládáme biscuits tak, že lžičkou "nabereme" (spíš odtrhneme) kus těsta a dáme ho na ovoce, takto poklademe bochánky celý pekáč. Dáme péct do předehřáté trouby na 170C asi na 20 až 30 minut (ale záleží na velikosti pekáče či misek). Jak povrch bochánků zezlátne a na povrch začne vybublávat šťáva z ovoce, vyndáme cobbler z trouby a necháme lehce vystydnout. Podáváme buď samotné, nebo třeba se zmrzlinou.

Doba pečení závisí na tom, jak velkou nádobu použijete. Já jsem cobbler pekla ve dvou menších mísách (15 x 25) a pekly se cca 20 minut, u jednoho velkého pekáče bude doba delší.
Pokud začne povrch zlátnout, ale ovoce ještě nepouští šťávu, ztlumte teplotu v troubě na cca 150C a případně ho zakryjte alobalem.
Bochánky je možné ještě lehce posypat cukrem, během pečení na jejich povrchu zkaramelizuje.

Závěr:
Na rozdíl od sušených brusinek, tyhle po upečení pustí fakt hodně šťávy a jsou krásně měkký, jablka se v nich skoro úplně ztratí, ale přece jen v cobbleru zanechají stopu v podobě zahuštění právě té šťávy z brusinek. Jak moc to bude kyselé, záleží především na tom, kolik cukru tam dáte. Mně osobně se to zdálo přesně mezi kyselým a sladkým, nekřivila se mi pusa, ale ani mi neupadly zuby :D Když se náhodou stane, že to člověk moc osladí (nebo naopak málo), zachrání ho vrchní vrstva v podobě bochánků, která je relativně chuťově neutrální, jen velmi mírně nasládlá a skvěle to doplňuje. Osobně se mi k tomuto ovocnému základu hodí víc než drobenka, protože si tak dezert zachová ten správný říz spočívající v kyselosti. Jak jdou všichni u koláčů a kramblů po drobence, tady jsme se doma prali o celek a hlavně o to šťavnatý ovoce. Není to tak bezpracné jako krambl, ale zase je to velice příjemná změna, která si zaslouží další experimentování.

Fraisier

Kakaové cupcaky s čokoládovým krémem a vanilkové cupcaky s vanilkovým krémem

Meruňkový krambl s mandlemi

Ukrajinské putování

Syrníky s kysanou smetanou

Čokoládové palačinky s jogurtovým krémem a ostružinami

Výzva The Daring Bakers: Bezlepkový bochník s ořechy a semínky

Banánové cupcaky s makadamovými ořechy, mascarpone krémem a karamelem

Shortbread Fingers (Skotské máslové sušenky)

Tažený závin s jablky a hroznovým vínem

Gâteau St. Honoré (Dort sv. Honoria)

Dýňové cupcaky s krémem z ricotty a čaje matcha

Zimtsterne (Skořicové hvězdičky)

Кулич (Kulič)

Čokoládové muffiny s čokoládovou omáčkou

Hostina ledu a ohně: Alžbětinské citronové zákusky

Rebarborový koláč s jahodami a crème anglaise

Ovocné dortíky s mandlemi, smetanou a matcha sirupem

Hostina ledu a ohně: Středověké jablečné pirohy

Brusinkový cobbler s jablky