Naznala jsem, že by bylo vhodné přidat aspoň jeden recept na cukroví, přestože sama budu péct (a koulet) až za tři dny, protože je tu spousta další práce a momentální absence trouby :D Jako malá jsem strašně chtěla být baletkou. Možná jsem to tu už psala, zkrátka mě to chytlo fakt hodně. Ehm, jen ta představa, na praxi téměř nedošlo, protože jsem zjistila, že to není tak jednoduchý, jak to vypadá. Každopádně obdiv a touha po té baletní sukni a špičkách mi zůstala. A pak stačila jediná reklama s baletkou na Raffaello a byla jsem posedlá těma bonbónama. To mi taky vydrželo doteď. Sice je to složením ne úplně libová záležitost, ale ten krém je prostě silně návykový. Doma jsme pak o Vánocích začali dělat takové ty Raffaello kuličky z kokosu a Salka a byl úspěch, když nějaká hmota ke koulení vůbec zbyla (jo, snědla jsem ji především já). Pak jsem si řekla, že bych je mohla zkusit trochu jinak a už to tak u nás zůstalo. Sice jen jako Raffaello vypadají, ale chuťově je mám stejně mezi top 5, pokud jde o cukroví.

Recept na ně jsem poprvé zveřejňovala v časopise Bohemia Living a loni i letmo na Facebooku. Letos jsou konečně i tady. Když jsem tenkrát přemýšlela, jak je vyfotím, inspirovala jsem se další reklamou a touhou po tom, co v ní bylo. Šlo o obří pyramidu Ferrero Rocher, ze které si ta slečna v reklamě vzala vždycky jen jednu jedinou kuličku. Tahle hnědá varianta Raffaella mi sice moc nechutná, ale když si člověk místo té zlaté pyramidy představil bílou a plnou kokosu, všechno bylo perfektní :D Bohužel jsem žádnou takovou gigantickou pyramidu plnou Raffaella nikdy nedostala, ale řekněme, že s množstvím těchto kuliček, které obvykle dělávám, se dostávám dost blízko. Jen tu pyramidu z nich nestavím, protože by stejně hned zmizela.

Asi nejznámější recepty na typické kokosové kuličky jsou ty, které jsou ze Salka a kokosu a pak je ještě dost profláklý jeden ze sušeného mléka. Tak nějak jsem odmítala použít do cukroví ztužený tuk a vodu, které se dost často uváděly, takže nakonec jsem si z toho vzala to sušené mléko a zbytek dotvořila tak nějak hokusem pokusem. Jako pojítko jsem vybrala kokosové mléko a máslo a zbytek je už klasika v podobě právě sušeného mléka, vanilkového cukru a kokosu. A uvnitř nemůže chybět mandle.

Jestli nepoužíváte sušené mléko příliš často (já ho třeba v podstatě jen na tyhle kuličky), doporučuju kupovat menší balení, případně vážně spotřebovat během pár měsíců, protože sušené mléko žlukne raz dva. Teda nějaký ten měsíc vydrží, ale otevřené do dalších Vánoc určitě ne (i když není podle data expirace prošlé). Jestli zvolíte plnotučné či polotučné, záleží na vás, já volím to první (protože ty kuličky to už stejně nespasí). Hlavně si to v regále nespleťte s nějakou sypkou "smetanou" do kávy, to by nebylo moc dobrý. Zbytek sušeného mléka se dá využít např. na výrobu domácí mléčné hmoty, ze které se skvěle tvarujou dekorace na perníkovou chaloupku.

Pokud jde o samotný proces výroby, není to nic složitého a jde to i celkem rychle včetně koulení. Může se zdát, že vzniklá hmota je lepkavá, ale při koulení se s ní pracuje překvapivě dobře a nelepí se na ruce nijak nadbytečně. Ruce si musím umývat asi po dvaceti ukoulených kuličkách (a to taky hlavně proto, že musím ochutnat, že jo). Nejrychlejší je ukoulet třeba pět kuliček a pak je hromadně obalit v misce s kokosem (nebo klidně ještě větší počet zároveň, záleží, jak velkou máte misku). Závěrečné vychlazení vřele doporučuju, kuličky pak chutnají (alespoň podle mě) ještě lépe.
Ingredience:
175 g kokosové mléko
250 g vanilkový cukr moučka
130 g máslo
150 g strouhaný sušený kokos
200 g sušené mléko
celé loupané mandle
kokos na obalení

Postup:
Kokosové mléko s cukrem promícháme a přivedeme k varu. Zvolna vaříme 5 až 6 minut. Odstavíme z plotny, přidáme máslo a mícháme do rozpuštění. Pak přisypeme kokos, sušené mléko a vše důkladně promícháme. Necháme hodinu odstát do vychladnutí. Z lehce lepkavé hmoty tvoříme malé kuličky, do každé zabalíme jednu celou mandli a pak obalíme v sušeném kokosu. Před konzumací necháme vychladit. Skladujeme v chladu.

• Vanilkový cukr moučka si doma vytvoříte přidáním vanilkového lusku (rozkrojeného a klidně i již vydlabaného) do uzavíratelné dózy s moučkovým cukrem. Na kilo cukru je ideálních aspoň 5 lusků. Nechte aspoň týden dva provonět.
• Pokud je budete uchovávat při teplotách blízkých nule, vydrží i déle než týden. 
• Zbylé kokosové mléko můžete nalít do dózy a dát zmrazit. V mrazáku vydrží dlouhou dobu a pak ho stačí nechat při pokojové teplotě opět rozmrazit a je připraveno k použití.

Závěr:
Hodnocení je nejspíš jasné z předchozího textu. Zase další věc, které neodolám, zase další zabiják linie, ale jsou Vánoce, takže koho to zajímá :D Krásně voní po vanilce a kokosu, mandle v nich pěkně křupne (především když jsou vychlazené). Ještě před obalením jich ve mně skončí několik, což jenom dokazuje, že i samotná hmota je nebezpečná! Ale přece jen bez té závěrečné kokosové pokrývky to není ono a mandle je jen třešničkou na dortu (pro sestru dělám i pár bez nich, protože to podle ní narušuje tu měkkou texturu kuličky). Spolu s mandlí uvnitř se mi zdají sladké tak akorát. Po zteplání na pokojovou teplotu jsou měkčí a chutě se v nich lépe rozvinou, ale já osobně je preferuju z ledničky. Koulení zdar, už ve čtvrtek mě to čeká :D

Dlouho jsem se neozvala, měla jsem to poslední dobou hodně hektický. Práce (mnohem víc, než by bylo třeba :D), do toho zkouškový a zásoby jídla z Vánoc. Jedna zkouška mě letos extrémně potrápila, už jen učení na ní pro mě bylo hrozný utrpení, takže jsem si ji opravdu statečně přesouvala a přesouvala, až nebylo kam uhnout. Nicméně už je fuč a jsem zpátky doma u plotny, návrat k pečení byl nevyhnutelný! Vzhledem k zimě (teď už moc ne, ale dva týdny zpátky ještě mrzlo) si doma většinově odhlasovali "nějakou klasickou buchtu". Tak dostali závin.

Netuším, co to o mně vypovídá, ale do včerejška pro mě byl pro makový závin synonymem makovec. Jako jo, vím, že makovec je ta klasická buchta s mákem, ale občas mám ty mozkový pochody takhle zablokovaný, že mi to nedojde, dokud mě někdo přinejmenším nepraští kladivem. Každopádně doma mi každý rozuměl, když jsem řekla, že bude makovec, a z trouby vykoukl závin (nikdo se nedivil). A u makovce versus makový závin to nekončí. O víkendu jsem se dozvěděla, že pro hodně lidí pojem "dóza" označuje výlučně skleněnou nádobu, kdežto u nás doma to vždycky byla jakákoliv plastová nádoba s víkem, která je zas pro tuhle skupinu lidí jedině krabička. Jsem z toho jelen, ale zkrátka dóza už se pro mě ve sklo nezmění. Jak to máte vy? (Ha! Po krátkém průzkumu jsem zjistila, že minimálně IKEA je na mé straně.)

Asi zpátky k tomu závinu radši. Ne makovci! Když jsem chodila na základku, což bylo už děsivě dávno, takže bych se měla pochválit, že si z toho ještě vůbec něco pamatuju, kupovala jsem si něco na zub skoro každý den. Nejčastější zastávka byla v automatu na tehdy mezi náma ještě uctívanou marsku, snickersku nebo Starburst fazole (dnešní děti už neví, o co přišly). Když jsem chtěla jíst jóó zdravě, vystačila jsem si s pouhým pečivem ze sámošky po cestě - žádná čokoláda, tuny tuku, prostě to musí být dietka. Většinou to byla nějaká kobliha nebo... právě takový makový závin. A to mi věřte, že tenkrát mi den nic nezkazilo víc než kobliha s pouhou kapkou marmelády nebo makový závin, co makovou náplň viděl tak leda z rychlíku. Ono vůbec tenhle stres, co ve mně probouzel strach z očekávaného opět suchého pečiva, později vedl k tomu, že všechno, co peču a má to mít náplň, má míň těsta jak náplně a pak to v troubě praská a vytíká a vůbec se to celý kazí, ale tenkrát jednoduše nebylo komu tyhle světový problémy číslo 1 svěřit a nějak to řešit (= jít na terapii), zkrátka úplný období temna (divím se, že jsem nebyla emo). Na druhou stranu pokud to máte stejně, pak tenhle závin přesně splní vaše očekávání, protože tady je náplně všude dostatek.

Jak teda docílit toho, aby náplň byla všude a bylo jí dost a zároveň to i trochu vypadalo? Základem je dobré těsto, což si troufám tvrdit, že toto je. Je potřeba ho dobře propracovat, důkladně prohníst (ať už s pomocí robota, mixéru a hnětacích metliček nebo pěkně ručně), aby správně pružilo a netrhalo se - strojově to bude relativně rychlovka, ručně (ostatně jako vždycky u kynutého těsta) to bude trvat spíš déle a potit budete slzy a krev (a právě proto si tuhle variantu vždycky volím zcela dobrovolně, rozhodně ne proto, že nemám robota). Když se zvládne tento proces, je pak třeba těsto vyválet opravdu tence, ale zase ne tak, že by se začalo trhat. Z dávky uvedené v receptu jsou tři nohavice o velikosti běžného plechu (cca 40 cm na délku). Doporučuju dávku nezmenšovat, budou pryč hnedka, ani se od té trouby neotočíte, nekecám. Náplň se pak po rozváleném těstě rovnoměrně rozetře po celé ploše, smotá se to a voilà, hotovo!

Maková náplň se dělá nejspíš v každé domácnosti tak trochu jinak. Babičky jedou od oka, všeho hezky přiměřeně, někdo přidává rum, jiný radši bez něj, další přimíchá trochu povidel a podobně. Já doma následuju recept od mamky, která to teda taky dělávala od oka, ovšem byla přinucena všechno zvážit, abych to zvládala i já. Do náplně dáváme vanilku, rum i ta povidla a ještě navíc kus jablka pro vláčnost, osobně mi s ním náplň přijde šťavnatější a přitom ve výsledku nijak nepřebíjí chuť máku. Zábavná vsuvka z mého mládí: jakýsi recept na makový koláč uváděl, že se mák má svařit s mlékem do změknutí, ale už tam nenapsali, že by se měl pomlít. Vůbec mi to nepřišlo divný, tak jsem ho nemletý vařila a vařila, mléko se nevsakovalo a nevsakovalo, tak jsem to akorát scedila, dala na koláč, upekla a pak se strašně divila, že to tak křupalo v zubech. Nic moc začátky zkrátka. Ale tady se vám nic podobného určitě nestane :)

Ingredience:
Těsto:
35 g čerstvé kvasnice
175 ml mléko
150 g cukr
500 g polohrubá mouka
špetka soli
strouhaná kůra z 1 citronu
2 žloutky
115 g rozpuštěné máslo
rozšlehaný bílek na potření
Náplň:
400 g mletý mák
350 ml mléko
75 g vanilkový cukr moučka
170 až 230 g povidla
40 ml rum
115 g strouhané jablko

Postup:
Těsto: Nejdřív uděláme kvásek z kvasnic, které rozdrobíme do vlažného mléka a přidáme lžíci cukru a lžíci mouky, dobře promícháme a necháme na teplém místě vykynout asi 15 minut (až se objem zdvojnásobí). Zbytek mouky smícháme se zbytkem cukru, solí a kůrou z citronu. Pak přilijeme vykynutý kvásek, žloutky a rozpuštěné máslo. Důkladně vše promícháme a pak hněteme buď ručně na pomoučněném vále asi 15 minut, nebo v robotu/mixéru s hnětacími metlami asi 5 minut, až je těsto nelepivé, pružné a celistvé. Zakryté utěrkou ho necháme na teplém místě kynout asi 1 až 1,5 hodiny do zdvojnásobení objemu. Těsto znovu krátce prohněteme a rozdělíme ho na 3 stejné díly. Jeden díl rozválíme na pomoučněném povrchu na velký (alespoň 30 x 40 cm, i větší) a hodně tenký obdélník (asi 3 až 4 mm tlustý). Celý ho rovnoměrně potřeme 1/3 náplně, okraje kratších stran přehneme dovnitř (asi 2 cm, aby náplň nevytékala) a pak rolujeme od delší strany. Spoje a pak i povrch závinu potřeme bílkem. Pečeme v předehřáté troubě na 180C asi 15 až 30 minut dozlatova. Stejným způsobem zpracujeme i zbylé dva kusy těsta a náplně. Po vystydnutí můžeme podávat.

Náplň: Mletý mák zalijeme mlékem a přidáme cukr a povidla. Za stálého míchání ohříváme 10 až 15 minut, směs bude mírně pobublávat a bude horká. Odstavíme z plotny, vmícháme rum a necháme vystydnout. Nakonec do náplně zamícháme nastrouhané jablko. Náplň by neměla téct a měla by se dát lehce roztírat.

• Množství povidel do náplně záleží na tom, jak moc hustá je máte a jak jsou sladká (podle chuti dejte buď více, nebo méně) - já obvykle používám 200 gramů.
• Počet porcí značí počet jednotlivých "plátků", co se dají z jedné nohavice ukrojit. Věřte mi, že jeden vám stačit nebude. Tak pět by mohlo být dostačující... na hodinku :D

Závěr:
Ne že bych tu chtěla metat jedním klišé za druhým, ale jak jednou zkusíte domácí závin, ten kupovaný už jaksi nebude nikdy stačit. Po vystydnutí je ještě lepší než za tepla a to vím, protože nedočkavostí si pokaždé spálím jazyk. Vydrží dlouho vláčný (to zase vím jen proto, že jsem měla zakázaný ho sníst hned a musel počkat na babičku) a hlavně má hodně náplně, pro mě zcela přesně vyhovující množství v poměru k těstu. Zapřísáhla jsem se tentokrát, že si dám jen jeden kousek. Skončila jsem po sežrání čtyřech. Ehm. Jestli si nějak představuju ideální závin, bylo by to zhruba takhle.

PS: Máme tu kynuté těsto a já jsem zapomněla zmínit, že je to vážně jednoduché. Koukám teď docela pravidelně na Prostřeno (protože kdo by v práci pracoval celou dobu, že) a všimla jsem si, že toho kynutýho chudáčka se lidi bojí snad víc než Vetřelce. Takže to hnedka napravím a říkám, že to není ani těžký, ani časově extra náročný - během toho kynutí se dá udělat dost dalších věcí, samotné zpracování je do 15 minut hotovo (pokud teda nejedete hnětení ručně, to pak trvá o něco déle, ale mě to osobně baví a taky mi nezbývá nic jinýho) a řekla bych, že když člověk postupuje podle receptu, nemůže se to nepovést.

Nejprve bych začala pár novinkami, které se mě momentálně týkají. V posledním měsíci se mi totiž všechno tak trochu převrátilo. Přihlásila jsem se na Erasmus, odešla z práce a právě teď začínám svůj jarní semestr na škole v Německu a Polsku, takže jsem měla opravdu hodně málo času s veškerým vyřizováním. Na druhou stranu si dělám seznam všeho, co chci upéct z tradičního německého a polského pečiva, moučníků atd., takže po návratu tu rozhodně bude opět veselo a plno (tady na kolejích opět nemám troubu, nějak se mi vyhýbají). Co se týče dnešního receptu, je nepečený a možná si ho pamatujete z loňského Dobrého rána, kde jsem ho připravovala ještě s pár dalšími dezerty. Pokud ne, nevadí, teď ho objevíte :)

Jak vlastně vznikl tenhle dort? Zcela úmyslně. Volali mi z Dobrého rána (to zní, jako kdyby mi takto volali z televize každý den, což teda ne :D), jestli bych náhodou nemohla přijít a že téma jsou nepečené dezerty, protože se natáčí v galerii, kde nelze používat troubu. Hned jsem nadšeně kývla a až po pár minutách po ukončení telefonátu mi došlo, že já přece peču, nepečené věci zase tak často nedělám a když už, tak to zabere podstatně víc času než dvě hodinky a tuhne to třeba celou noc. Takže jsem začala být vzápětí dost vyděšená, že vlastně vůbec nevím, co bych tak mohla připravit, aby to za dvě hodiny ztuhlo a neskončilo to rozteklou katastrofou v přímém přenosu. Tento dort byl vůbec první z těch tří dezertů, který jsem nakonec vytvořila (a taky nejméně problematický při samotném natáčení, ale o tom až zase příště).

Šla jsem tu celkem na jistotu, korpus jsem zvolila klasický sušenkový, jak bývá u cheesecaku, protože tam je záruka, že ztuhne hned. Jako první krém jsem opět vybrala ten, u kterého si jsem jistá v kramflecích, dělám ho totiž jednak často a jednak je fakt výborný, takže minimálně tohle jsem prostě nemohla pokazit. Pak už to bylo horší, protože to by na dort bylo málo, ale nic dalšího, co by bylo nějak speciální a nevyžadovalo podstatně delší chlazení, mě nenapadalo. Při průzkumu zásob v mé části spižírny jsem narazila na obří zásoby burákového másla (netuším, jak se to stalo, že tam vydržely dvě NEOTEVŘENÉ sklenice) a bylo jasno. Poslední vrstva prostě bude arašídová.

V záloze jsem však žádný recept neměla, rozhodně ne vyzkoušený tak, že by za hodinku byl tuhý a připravený k servírování. Každopádně jsem byla odhodlaná zkusit cokoliv, když to nevyjde, sním to a zkusím další :D Obhlídla jsem si krémy, které dělávám běžně, a tak nějak přibližně jsem si stanovila, co bych mohla použít a v jakém množství. Většinou mi to podle hesla "risk je zisk" moc nevyjde, ale tentokrát při mně asi stála nějaká extra dobrá múza a zadařilo se hned poprvé. Dort byl po dvou hodinách připraven k boji. Nebo spíš padnout. Ve prospěch jedlíků.

Vzhledem k tomu, jak bylo na place nakonec horko a příprava zabrala trochu víc času, musím ho fakt pochválit, protože byl servírovatelný dokonce i po hodince v ledničce (možná to byla snad i kratší doba). Nejtěžší pro mě ve finále bylo vymyslet nějakou tu ovocnou ozdobu na povrchu. V tom jsem obvykle docela tragická. Koukám na různé fotky dortů, kde je na první pohled halabala naházeno až neskutečné množství ovoce a vypadá to strašně dobře. Ovšem ve skutečnosti je to do detailů promyšlené a každý kousek má své místo. Já umím buď tu první zdánlivou variantu, která ale ve výsledku skutečně vypadá, že to tam jen někdo vysypal z kýble, anebo tu naplánovanou, kde ale je taky hned vidět, že to bylo přesně vyměřené. Zkrátka to nemá tu duši. Takže jsem to ozdobila tak, jak jsem nejlíp dokázala, a snad časem dospěju do nějaké lepší vývojové fáze :D

Dneska je to tedy výjimečný den, kdy nepeču, ale chladím. Přece jen se blíží léto (i když tady v Německu to vypadá spíš na opětovný příchod zimy, brrr) a to se něco rychlého a chladivého vždycky hodí. Z ingrediencí bych akorát doporučila hořkou čokoládu do krému, nemusí to být zrovna 80%, osobně používám nejčastěji kolem 50 až 60% čokolády, protože u nás doma jede hlavně mléčná, tak aby to nebylo příliš málo sladké vzhledem k tomu, že do krému už žádný cukr nepřijde. Burákové máslo kupte hladké (bez kousků) a s velkým podílem arašídů. Jako poslední zmíním máslové sušenky - doporučuju koupit skutečně sušenky z másla (nebo upéct :D), pokud do nich nechcete příliš investovat, jsou k nalezení v každém větším supermarketu za příjemnou cenu (např. v Lidlu mají máslové věnečky, které jsou pouze z másla). A teď se můžete směle pustit do nepečení!
Ingredience:
ovoce na ozdobení
Korpus:
240 g máslové sušenky
60 g máslo
špetka soli
Čokoládový krém:
180 ml smetana ke šlehání
130 g hořká čokoláda
190 g mascarpone
špetka muškátového oříšku
15 ml likér (nemusí být)
Arašídový krém:
200 g arašídové máslo
130 g krémový sýr
60 g mascarpone
50–60 g cukr moučka
120 ml smetana ke šlehání

Postup:
Korpus: Sušenky dáme do sáčku a paličkou (či obdobným nástrojem) je rozdrtíme na jemno (případně pomeleme v mixéru). Máslo rozpustíme se špetkou soli a pak do něj vmícháme rozemleté sušenky. Mícháme, až sušenky nasáknou máslo a vznikne relativně celistvá hmota. Tu pak natlačíme na dno dortové formy (umačkáme ji pomocí dna skleničky) a zatím dáme do lednice tuhnout.
Čokoládový krém:POSTUP TADY (pouze vynecháme pomerančovou kůru).
Arašídový krém: Do mísy dáme všechny přísady a šleháme na nízké otáčky, až se vše smísí, pak rychlost trochu zvýšíme a šleháme, až se vytvoří relativně tuhé špičky (krém nebude tak pevný jako ten čokoládový), ale dáváme pozor, abychom ho nepřešlehali a mascarpone se nesrazilo. Krém ihned použijeme nebo dáme do ledničky.
Sestavení: Z lednice vyndáme sušenkový korpus a rovnoměrně na něj rozetřeme čokoládový krém. Dáme na chvíli (ideálně aspoň na půl hodiny) vychladit. Pak opět vyjmeme z lednice a rovnoměrně potřeme arašídovým krémem. Opět dáme vychladit, tentokrát aspoň na 2 hodiny. Poté dort vyndáme, sundáme z něj límec dortové formy, ozdobíme ovocem (já použila meloun, černé třešně a broskve) a podáváme.

• Krémový sýr do arašídového krému doporučuji typu Philadelphia, Buko, případně podobně chutnající (tedy lehce slaný) krémový sýr. Dá se použít i pouze mascarpone (tedy celkově 190 g mascarpone), ale pak přidejte do krému i špetku soli.
• Likér do krému použijte libovolný sladký, jaký máte rádi. Já s oblibou používám vaječný, třešňový či mandlový.

Závěr:
Jak jsem říkala už ve vysílání, do bikin mi tenhle dort fakt nepomůže. Ale do ráje chutí rozhodně přiblíží. Pro mě je čokoláda a arašídové máslo úplně dokonalou kombinací, když mám chuť na sladký a jedu "na prasátko", každou kostičku čokolády si namáčím právě do burákového másla a většinou se zastavím, až když dojdou kostičky čokolády. Pro mě je tenhle dort takovou jinou formou mé závislosti a fakt jsem si vychutnávala každý kousek. Čokoládový krém není příliš sladký, naopak má výraznou čokoládovou chuť a skvěle se doplňuje se sladším a lehce slaným arašídovým krémem, kde sůl krásně vyzdvihuje ostatní chutě. Sušenkový základ je taková klasika, ale rozhodně chutná a extra máslová - většinou si ji nechávám samotnou až úplně nakonec :D

Původně jsem zamýšlela zveřejnit recept na tyhle domácí řezy "Twix" už (a tento časový údaj skoro až bolí) v roce 2017, ale ztratila jsem recept a pak se na mě nakupilo nějak moc věcí najednou, že jsem popravdě neměla chuť dělat absolutně nic. Ztratit recept zní asi stejně věrohodně jako nechat si úkol sežrat od psa, což se mi taky stalo, ale byl to můj potkan a nebyl to úkol, ale přístupový kód do banky. Aspoň se paní za přepážkou pobavila. Každopádně při hloubkovém úklidu, který byl takovou menší předpřípravou na nevyhnutelné stěhování, jsem ten recept našla a řekla jsem si, že to musí být snad znamení vyšších sil, protože po dvou letech bych opravdu nečekala ani ve snu, že ho ještě najdu. A tak je tady. Úspěšně otestován na spolupracovnících.

• Karamelová vrstva se musí neustále míchat, nebo může dojít k oddělení másla či připálení (jde to rychle i před dosažením bodu varu). Pokud se něco z toho přihodí, doporučuju směs řádně promixovat ponorným mixérem, směs by se měla opět spojit a případné tmavší kousky karamelu rovnoměrně rozmělnit.
• Nejlepší je krájet dezert po ztuhnutí čokolády ostrým nožem nahřátým horkou vodou přímo v pekáči, shortbread se totiž jinak docela drolí a čokoláda má tendenci se lámat.

O tom, jak moc jsem závislá na shortbread fingers, jsem psala už minule, takže tohle menší vylepšení o další dvě mnou velice oblíbené věci se nemohlo setkat s neúspěchem. Sice je to fakt sladké, jeden kousek beztak kaloricky vydá za celý oběd, ale zároveň je to tak dobré, že všechno dřív řečené je mi úplně jedno. U jednoho kousku prostě nemůže zůstat. Přirovnání k Twixu z úvodu bych brala hodně s rezervou - společné mají vlastně jen stejnou skladbu vrstev, naopak chuťově jsou to nebe a dudy. Sice bych přísahala, že v dobách mého mladí chutnal Twix podstatně lépe než dnes, ale taky to docela dobře může být jen má idealizovaná vzpomínka.

Karamelová vrstva má trošku slaný tón, sušenka naštěstí není příliš sladká, takže podle mě se to ve výsledku docela dobře kompenzuje (s hořkou čokoládou by to mohlo být vlastně úplně v pohodě, ale já mám zkrátka radši tu mléčnou), ale jo, pořád mi to nejspíš krev přemění na tekutý cukr. Každopádně jsem jeden plech donesla do práce a setkalo se to s úspěchem, a to i přes moje obavy, že taková cukrová bomba nesedne každému - zmizelo to překvapivě rychle :D

Vánoce se nezadržitelně blíží, konkrétně zbývají už jen 4 dny do Štědrého dne, takže je nejvyšší čas porozmýšlet nad letošním štědrovečerním dezertem (anebo ten již zvolený přehodnotit!). Loni jsem se konečně dostala k výrobě jednoho francouzského tradičního dezertu, který jsem měla na seznamu už zase fakt hodně dlouho, a tady je, dámy a pánové. Čekal v šuplíku jen skoro celý rok, než ho vypustím na světlo světa. Pevně doufám, že se i mně znovu podaří úspěšně vytvořit tento víkend. Vánočních polen totiž není nikdy dost.

Tak trošku jsem doufala, že mezi posledním příspěvkem ze začátku léta a následujícím nebude tak velká prodleva, ale korporátní život mě semlel o něco víc, než jsem měla v plánu. Do Vánoc bych měla ještě další velmi ambiciózní plán (na mě tedy možná až příliš), a to přidat konečně po těch letech recept na cukroví, co u nás doma děláme už léta a každý rok mě spolehlivě zabíjí kvůli mé alergii na ořechy, takže nepřepínejte na další kanál, brzo tu přistane nový příspěvek. Teď už ale zpátky k hlavní hvězdě dnešního večera.

Bûche de Noël (čti přibližně jako byš d noel). Vánoční poleno. Česky to nezní tak vznešeně, a přesto se mi ten výraz až příliš líbí na to, abych ho nepoužívala. Nemůžu říct, že bych podstupovala až akademický výzkum při pátrání po původu jak samotného dezertu, tak jeho názvu. Jako každý (ex)člen akademické obce jsem se spokojila s výsledky na Wikipedii (nalijme si čistého vína, většina vysokoškolských prací začíná a končí právě tam). Já jsem teda zašla ještě o krok dál a prostudovala i tu francouzskou verzi a původní zdroje, takže nelze říct, že bych byla úplně lenošná!

Poleno je závěrečným chodem štědrovečerní večeře nejen ve Francii, ale také ve Švýcarsku či Belgii (a pak že na tom v Česku nejsme dobře - my na Vánoce dřevo jíst nemusíme). Údajně je populární ve většině francouzsky mluvících zemích a bývalých francouzských koloniích. Nepojí se však jen s vánoční tradicí, ale taky s oslavou zimního slunovratu, který nastává 21. 12. Původně se označení vánoční poleno pojilo se skutečným polenem, které bylo v období Vánoc zapáleno jako oběť bohům. Jednalo se tedy spíš o oslavy spojené právě se zimním slunovratem, neboť tato tradice se odehrávala mezi germánskými kmeny ještě před jejich christianizací. Než došlo k přijetí křesťanství, označovalo se mezi nimi období Vánoc jako Jule (anglicky Yule, německy Julfest), proto se i dnes spousta receptů na vánoční poleno (zejména v angličtině) skrývá také pod označením yule log.

Pomalé hoření polene mělo zajistit dobrou úrodu v následujícím roce, ideálně mělo poleno zapálené večer na Štědrý den hořet až do Silvestra. Během hoření se poleno občas pokropilo vínem na zajištění hojné sklizně, případně se sypalo solí na ochranu před čarodějnicemi. Zbylé uhlíky si ponechávali lidé doma ve víře, že je to ochrání před úderem blesku či temnými silami ďábla. Popel se pak rozsypával do polí, aby podpořil jejich úrodnost.

Jak se však přešlo od dřevěného polene v plamenech k jeho sladké podobizně, není úplně jasné. V různých částech Francie se dělaly rozmanité vánoční dorty, které však měly stejný symbolický význam, totiž ochranu rodiny či dětí před duchy, zajištění blahobytu a tak dále. Odhaduje se, že to typické vánoční poleno vzniklo někdy v 19. století. Francouzská Wiki uvádí tři možné scénáře:

• Byl vytvořen učedníkem mistra cukráře ze Saint-Germain-des-Prés v roce 1834.
• Zrodil se v Lyonu v 60. letech 19. století pod rukama čokolatiéra Felixe Bonnata.
• Roku 1898 ho navrhl Pierre Lacam, dvorní výrobce zmrzliny prince Karla III. Monackého.

Jedno je však jisté, a totiž to, že masově se vánoční poleno tak, jak ho známe dnes, neobjevilo na francouzských stolech před rokem 1945.

Typicky se polínko skládá z piškotového těsta (francouzsky biscuit génoise), které se potře máslovým krémem (crème au beurre) ochuceným kávou, čokoládou či likérem Grand Marnier a následně stočí do rolády, opět potře krémem a ozdobí tak, aby skutečně vypadalo jako poleno. Doba jde dopředu, takže dneska není výjimkou poleno dělané ve formě, potažené marcipánem, polité čokoládou, zkrátka fantazii se meze nekladou.

Recept na biscuit génoise se v základu skládá jen ze tří ingrediencí: mouky, cukru a vajec. Pokud budete prohledávat francouzské recepty, skoro všechny jsou v tomto totožné, liší se v podstatě jen množstvím vajec, přičemž zbytek ingrediencí je množstevně identické. Nejčastěji se objevují buď čtyři, nebo pět vajec. Sázkou na jistotu je tedy čtyři a půl vejce :D Docela přínosný (hlavně díky fotkám postupu) byl pro mě recept od My Little Recettes.

Krém už podléhá větší variabilitě, avšak ten tradiční máslový se tvoří z jedné kostky másla, žloutků, cukru a případných ochucovadel (již zmíněné kávy, likérů či čokolády). Kromě většího obsahu cukru je takřka totožný s naším českým máslovým krémem, který se používá třeba do laskonek a který nejspíš běžně připravuje i vaše babička. Jeho příprava se však lehce liší, výsledkem je pak jemnější a nadýchanější krém (a taky bolavější ruce). Respektive já osobně se nejčastěji setkávám s přípravou máslového krému (pokud pominu ten s pudinkem), kde se nad parou šlehají žloutky s cukrem a poté se tato směs zašlehá do másla. V případě francouzské varianty se však nejdřív cukr svaří s trochou vody na řetěz, pak se to zašlehá do žloutků a teprve pak přijde na řadu vešlehání másla. S výrazem "svařit na řetěz" jsem si užila hodně zábavy.

Myslím, že už minimálně jednou jsem tu psala o svých neúspěšných pokusech s karamelem nebo vůbec vařením cukru, takže tohle je moje noční můra v každém receptu. Tady tyhle všemožné cukrové sirupy vždycky skončí katastrofou, všechno je od cukru, cukru je všude, prostě cukrové království, které si ovšem musím pěkně sama uklidit, pokud nehodlám mít doma taky mravenčí království (a já už další domácí mazlíčky opravdu nepotřebuju). Nadšení jsem tedy neměla dvakrát velké, očekávání úspěchu bylo nulové. Fakt, že cukr s vodou se má svařit na 114 stupňů Celsia, bylo v tom vánočním spěchu asi tak úžasným zjištěním, jako když vám zubař oznámí, že je už vážně potřeba vytrhnout ty osmičky. Všechny. Najednou. Hned. Vzhledem k tomu, že už asi 4 roky marně prosím Ježíška o cukrářský teploměr a mimo Vánoce jsem očividně zcela neschopná koupit si ho sama, tohle pomocné teplotní vodítko mi bylo úplně k ničemu. Hledala jsem tedy dál a narazila na tip s drátěným očkem. Hned vysvětlím. Už vůbec netuším, jak jsem se k němu dostala, pokud mi ho někdo psal do komentářů, připomeňte se mi, paměť mám v posledních letech děravou jako ementál.

Čili drátěné očko. Zachránce každého cukrářského kutila. Určitě existujou nějaká profi očka, ale ve chvílích zoufalství obvykle není čas lítat po obchodech a ani expresní dodání z online obchodu není dostatečně expresní. K jeho výrobě postačí obyčejný drátek, který na jednom konci stočíte do kruhu o průměru 6 milimetrů. Vznikne tak nádherné drátěné očko. Když pak vaříte cukr s vodou, tu správnou teplotu (a konzistenci) poznáte následovně. Očko ponoříme do sirupu, vytáhneme a foukneme. Pokud se vytvoří několik nespojených bublinek, co z očka odtéká (či odlétne), máme hotovo.

Co se týče samotného ochucení krému a ozdobení polínka, chtěla jsem vytvořit co nejpřirozenější vzhled. Krém jsem tím pádem rozdělila na poloviny, tu část, co bude uvnitř, jsem ochutila kávou, aby "letokruhy" byly o něco tmavší než piškotové těsto. Vnější část krému jsem pak doplnila o čokoládu, protože podle mě je většina polen celkem tmavě hnědá (jsem dítě částečně z venkova, takže jsem víceméně polenový expert, věřte mi). Závěrečné zdobení je pak už na každém, hodně často se objevují houby, listí, jehličí, jednoduše všechno, co může vyrašit na kládě padlé uprostřed lesa (takže dneska už i plastový sáček nebo tak něco, #hispterpoleno). Já jsem zvolila houby a jakože cesmínu z marcipánu. Co však chybět nesmí, je do máslového krému vyrytý reliéf připomínající kůru. Typicky se taky poleno na obou koncích nakrojí (patky si kuchař sní), aby vynikly letokruhy. Je taky možné poleno různě poslepovat a udělat mu suky. Já jsem si s tím hrála možná až příliš, protože výsledkem byl takový patvar, který by v přírodě vyrostl asi jen po hodně hojném a pravidelném postřiku Roundupem.

Fotek tentokrát příliš mnoho nemám, protože (a to jste si už nejspíš za ty roky všimli, že je moje nejhorší vlastnost) jsem opět dodělávala vše na poslední chvíli. Totiž to máte 24. 12. kolem čtvrté odpoledne, všichni už se tak nějak chystají, mamka s babičkou sklízí po dokončené přípravě večeře, sestra už se pomalu začíná zušlechťovat k večeři, táta dolaďuje dárky pod stromkem a pak jsem tu já. Jsem v procesu šlehání krému, což představuje asi 15 mučivých minut stání u horké lázně a zkoušku fyzické zdatnosti mých rukou. Na seznamu nutných činností, co musím do večeře udělat, je kromě dokončení krému na poleno ještě celé jeho sestavení, ozdobení marcipánovými potvorami (samozřejmě taky pořád v imaginární fázi), podstoupení sprchy (to už se týká mě, nikoliv polene), umytí vlasů, nahození nového obličeje a příprava lososa (vánoční ryba je v mé režii). Když si to tak čtu, při mé "rychlosti" jsem vlastně tak trochu superčlověk, protože skutečně do sedmi všichni sedíme u stolu. No, jenže pak je tu ještě ta věc s nafocením. Takže jsem rychle vzala foťák, udělala blik, cvak a bylo. Pak se na to všichni vrhli a poleno zmizelo. A teď už rychle na recept.

Ingredience:
Piškot:
125 g cukr krupice
4,5 ks vejce (230 g)
125 g hladká mouka
Krém:
250 g změklé máslo
165 g cukr krupice
cca 50 ml voda
5 žloutků
velmi silná káva (espresso)
100 g hořká čokoláda
Dekorace:
cca 100 g marcipán
potravinářská barviva
jehličí

Postup:
Piškot: Cukr s vejci krátce rozšleháme v míse, až se směs trochu zpění. Do vyššího hrnce nalijeme vodu (asi do jedné třetiny) a přivedeme téměř k varu, teplotu snížíme, aby voda divoce nevřela a jen se uvolňovala horká pára. Na hrnce postavíme mísu s vaječnou směsí a šlehačem neustále šleháme, dokud směs nedosáhne teploty mezi 40 a 45 stupni Celsia (trvá to cca 15 minut nepřetržitého šlehání), přičemž z vaječné směsi nám vznikne hustá světlá pěna, která je stále relativně tekutá - začne tvořit takzvané "stužky" (když zvedneme metlu nad mísu, hmota z ní stéká v hustém pramenu a nesplyne okamžitě se zbytkem krému v míse, ale vrství se v pramenech, jako když padá stužka na zem). Pak opatrně vmícháme mouku. Těsto rovnoměrně rozetřeme na pečícím papírem vyložený plech (cca 40 x 30 cm) a pečeme v předehřáté troubě na 200C asi 10 až 15 minut do mírného zezlátnutí povrchu. Těsto vyjmeme z trouby, překlopíme papírem nahoru a opatrně ho sejmeme. Sejmutý papír položíme pod těsto, to zakryjeme navlhčenou utěrkou a opatrně srolujeme. Srolované těsto (i s utěrkou uvnitř) zabalíme do potravinové fólie a necháme takto vystydnout.
Krém: Změklé máslo vyšleháme do světlé barvy a krémové konzistence. Cukr s trochou vody dáme do hrnce a zahříváme, až sirup dosáhne teploty 114C (správnou konzistenci lze poznat také drátěným očkem). V další míse si rozšleháme žloutky a za stálého intenzivního šlehání do nich pomaličku přiléváme horký cukrový sirup. Neustále šleháme až do vystydnutí žloutkové hmoty, přičemž její objem by se měl zhruba ztrojnásobit a těsto stékající z metly by opět mělo formovat "stužky". Do vychladlé žloutkové pěny po lžících zašleháme máslo. Krém rozdělíme na poloviny. Do první půlky přidáme několik lžiček kávy (já použila pět). Do druhé poloviny přidáme rozpuštěnou (vystydlou) čokoládu. Můžeme ihned použít.
Sestavení: Zabalené těsto rozmotáme a opatrně opět narovnáme, odstraníme utěrku i pečící papír. Vrchní stranu těsta potřeme kávovou částí krému a opět těsto opatrně srolujeme do rolády. Povrch rolády potřeme čokoládovou částí krému. Typicky se oba konce rolády šikmo seříznou, aby vynikly "letokruhy" vytvořené kávovým krémem. Patky je možné čokoládovým krémem připojit někde na poleno.Případně můžete poleno rozřezat na několik částí a pak je různě poslepovat dohromady. Když jsme hotovi, vidličkou poryjeme povrch celé rolády, aby čokoládový krém připomínal co nejvíce kůru stromů. Roládu dáme vychladit.
Dekorace: Marcipán smícháme s troškou barviva (pokud je sypké, přidáme do něj nejdřív kapku vody) a vytvoříme např. houby, cesmínu atd. Roládu jimi obložíme, můžeme přidat i větvičky ze stromů atd. Dáme ještě na chvíli ztuhnout do lednice a můžeme podávat.

• Drátěné očko vyrobíme snadno z obyčejného drátku, který na jednom konci stočíme do kruhu o průměru 6 milimetrů. Když ho pak ponoříme do sirupu a vytáhneme, foukneme do něj. Pokud se vytvoří několik nespojených bublinek, co z očka odtéká (či odlétne), sirup je hotový a má správnou konzistenci.

Závěr:
Na přípravu je to celkem fuška, ale odměnou je fakt vypečené polínko. Zatím marně čekám na nějaký dezert typický pro Francii, u kterého bych si řekla, že teda nic moc. I tentokrát jim musím jejich dezert pochválit. Krém má dokonale jemnou konzistenci a není příliš sladký, jak by se na první pohled mohlo zdát. Čokoládová varianta je opravdu dostatečně čokoládová, kávová je pak o něco méně výrazná, ale tady záleží na každém, jak moc kávové si to udělá. Těsto je velmi lehké a ve spojení s krémem není vůbec vysušené. Nejlepší část přípravy (aspoň pro mě) bylo zdobení, a to nejen kvůli všem těm odkrojkům a přebytkům! Poleno u nás tak na minulé Vánoce nahradilo jinak tradiční jablečný závin a myslím, že vůbec nikdo si nemohl stěžovat.

---

• Na toto množství používám pekáč o velikosti 30 x 30 cm.
• Do polevy volte jemnější hnědý cukr (ideálně pískový), protože velké krystaly se hůř rozpouští a směs při příliš dlouhém vaření ztuhne a po upečení může spíš křupat, než že by byla lepkavá.
• Po nalití polevy můžete dno pekáče ještě posypat např. pekanovými nebo vlašskými ořechy. Případně je můžete přidat až po upečení. Já asi 4 hrstky ořechů zlehka opražím nasucho na pánvi, posypu pár lžičkami hnědého cukru a dvěma velkými špetkami soli. Neustále míchám, cukr se okamžitě rozpouští, takže hned, jak jsou ořechy obaleny, vypínám sporák a přendávám je do misky nebo rovnou nasypu na povrch upečených a překlopených bochánků.

---